úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

7 děl | 4 kritik
Pardubický kraj
Přihlášen: 16.10.2018 13:53


Slepý je strach






Vloženo: 16.10.2018 13:53 | zobrazeno: 34x | kritik: 0  
Mé jméno je Steve a již více než dva měsíce žiji v tomto sklepě. Společnost mi zde dělají pouze měděné trubky, klikatě lemující strop nade mnou, z nichž každých sto třináct sekund spadne na zem jedna drobná kapka. Spolu s nimi omšelé pavučiny, staré desítky let, které se za tu dobu změnily v tlusté, prachové záclony a kaluž páchnoucí, kalné tekutiny. Schovávám se tu, protože tam venku za malým okénkem kudy ke mně prosvítá sluneční svit z ulice jsou jen oni. Už tam nejsou lidé, jako tomu bývalo dřív, kdy se chodníky každé ráno rozvibrovaly pod náporem tisíců bot a střed města zaplnily dychtivé davy lačnící po nakupování, ale pouze oni. To odporné cosi, co se ve stovkách vyrojilo z útrob země. Kdo jsou, ptáte se? Nevím přesně, ale nenapadá mě pro ně lepší označení než zrůdy. Nelidská, odporná stvoření vyvržená snad samotným peklem, neboť příroda nemohla stvořit něco tak zlého a děsivého. Jakoby někdo vzal veškerý lidský strach a obavy co se kdy objevily v našich mozcích a zhmotnil je do jediné bytosti. Pokud se to tak dá ještě nazvat. Nezbývá mi moc času. Zásoby se mi krátí a oni jsou stále nablízku. S vědomím, že toho již brzy nebudu schopen jsem se rozhodl zvěčnit pro vás svůj příběh.

Předtím než přišli, žil jsem mládeneckým a nespoutaným životem v domě blízko centra spolu se svou velmi tolerantní, padesátiletou matkou. Peníze jsem si vydělával kde se jen dalo a přiznávám, často ne příliš legálním způsobem. Poprvé jsem se s nimi setkal jednoho teplem nasáklého, srpnového soumraku na úpatí lesa za městem. Vracel jsem se z focení západu slunce, což bývala, pokud jsem tedy nevymetal s přáteli nejrůznější podniky, jedna z mých oblíbených zálib. Náhle jsem skrze hustý a voňavý borovicový porost spatřil u svého v tu chvíli asi padesát metrů vzdáleného auta tři postavy. Zaklekl jsem a vypl baterku, neboť jsem si z počátku myslel, že to jsou zloději. Když se však mé oči přizpůsobily na šero, zjistil jsem, že to nejsou lidé ani mně známá zvířata. Oněměl jsem v děsu plném úžasu. Realita a skutečno, které jsem doposud znal, se v tu chvíli roztříštili na malé, lesklé střípky, jež se mi zabodávaly do páteře a divoce po ní přejížděly tam a zpět. Mé tělo rázem ztěžklo, zkoprnělo a zarylo se do země stejně jako pradávné kmeny stromů kolem. V záři vycházejícího měsíce, vykrojeného jako jablko jsem spatřil stvoření s jemným náznakem humanoidního vzhledu. Kulatá hlava s nevýraznýma, tmavýma očima hluboko zapadlýma ve dvou úzkých jamkách jim spočívala v jemném úklonu na dlouhém krku. Tam, kde máme nos, měli jen malou vybouleninu, ovšem s širokými nozdrami, které se i z takové dálky v rychlém tempu rozšiřovaly a zase smršťovaly jako přišlápnutý, gumový míček. Jejich ústa by se dala nejblíže přirovnat k mordě buldoka či boxera. Hrozivě vyhlížející, přesto nijak citově zabarvená, jemně vystouplá, pokroucená a zvrásněná tlama dozajista ukrývající spletenec ostrých zubů. Uši byly jen široké díry, potažené cévnatou blánou. Postavu měli asketickou, avšak šlachovitou a asi dva metry vysokou. Chodili buď vzpřímeně po dvou, přičemž se jim zadní nohy prazvláštně a trhavě vykrucovaly v podivně umístěných kloubech. Případně zabořili své dlouhé ruce do země a popoběhli po čtyřech, pohyb se pak jevil mnohem přirozeněji a očividně jím šetřil energii.

Ona tři odpudivá stvoření, jaká jsem doposud znal jen z nočních děsů, obcházela kolem dokola mé auto a zvědavě si ho osahávala a očichávala. Jedno z nich později otevřelo svými hubenými prsty kapotu a svou pozornost přesunulo na motor. Zbylá dvě se mezitím pohupovala kolem a zvědavě nahlížela do špinavých okének nepřítomnými výrazy v očividné snaze dostat se dovnitř. Vítr ke mně od nich vanul zvuk jakéhosi klapání, smíšený s mlaskotem a tichým chrapotem. Později jsem si domyslel, že to, co jsem tam po celou tu dobu slyšel, byl způsob jejich dorozumívání. Chvíli jsem jen nevěřícně klečel a pozoroval je. Po pár minutách jsem si všiml, že tráva kolem nich se pomalu, ale jistě sklání k zemi. Žilky na chřadnoucích listech stromů se začaly jako po kápnutí inkoustu barvit do černa a do čela mi popadalo jehličí seschlé jako klásky sena. Udělalo se mi nezvyklé mdlo. Někdy v tu chvíli u mě nad děsem převládl instinkt přežít a vydal jsem se pomalými a opatrnými krůčky zpět do středu lesa. Takto jsem ušel asi dvě stě nejdelších metrů v životě, po nichž jsem se otočil a dal na zběsilý, dvouhodinový úprk oklikou zpět do města.

Celou věc jsem samozřejmě nahlásil příslušným úřadům, ovšem policisté se mé historce o podivných kreaturách vysmáli. Auto našli druhý den zdemolované a vykradené. Chyběli v něm věci, které zloději běžně berou jako baterka, rádio, válec a píst, světla ale taktéž třeba zrcátka a několik dalších drobností. Policie však celou věc uzavřela jen jako dílo vykradačů, kteří mě pronásledovali a později, ve tmě k smrti vyděsili, zatímco já jsem byl podle nich pod vlivem bůhví čeho. Nikdo mi nevěřil. Lidé z města mi začali spílat do bláznů, podivínů a feťáků. Ti, které jsem považoval za přátele, se ke mně postupně začali obracet zády a přerušili veškeré styky. Snad jen má matka mi zpočátku věřila, ovšem i ona se později přidala k ostatním, když jsem se stal podle jejích slov těmi obludami naprosto posedlý. Avšak hůl nade mnou nikdy nezlomila. Já ale věděl moc dobře, co jsem tu noc viděl a začal jsem se po původu těch podivných monster pídit na vlastní pěst.

Chodil jsem téměř každou noc do lesa a ze starých, ztrouchnivělých posedů poskytujících mi alespoň zdánlivý pocit bezpečí ve formě stavby vybudované lidskou rukou jsem pohledem pročesával hustý porost kolem. Netrvalo to dlouho a opět jsem je spatřil. Les byl tu noc provoněný maliním a čerstvě vyrašenými houbami. Koruny stromů odhalovaly ve svém šustivém tanci roje drobných, perlových hvězd a vzduch občas ostře prořezalo zahoukání sovy. Byli dva. Šli tiše a nebýt nočního vidění, takřka bych si jich nevšiml. Stejně jako předtím byli doprovázeni hynoucí zelení a podivnou melancholií a nevolností, která se mě zmocnila jako hadí jed. Pozoroval jsem je pár sekund, dokud hromové ticho nevyrušil zajíc, který vyběhl z hustých kopřiv jen několik málo kroků před nimi. Oba dva se na něj prudce ohlídli. Mozek se mi náhle rozechvěl, snad ve snaze rozbít lebku a dostat se pryč. Zajíc jen slabě zapištěl, tělem mu projela vlna mohutné křeče a padl mrtvý k zemi. Stvoření zůstala ledově klidná, jen jej zvedla a po čtyřech odkráčela pryč. Poté, co dostali dlouhý náskok, jsem se za nimi vydal. Ty zrůdy měly očividně silný čich a sluch, ale velmi slabý zrak. Proto jsem dbal na to, kterým směrem vane vítr a byl jsem kdykoliv připraven dát se opět na útěk, případně se bránit do posledního dechu. Pokud ale měl vítr dobrý směr a byl jsem dostatečně daleko, neměli šanci mě zaregistrovat, ale já s noktovizorem mohl zůstat perfektně skryt.

Po krátkém čase došli na mně neznámý, hluboko zapadlý palouček. Místo lesní hrabanky tam pokrývala zemi jen vyschlá, drolící se, pískovcová hlína. Pár tlejících hrud, jež ještě nedávno bývaly těly rostlin, a několik uhynulých kmenů s větvemi, trčícími k nebi jako chapadla chobotnic, z nichž vítr ošlehával a následně vířil po okolí kůru, rozemletou na jemný, organický prach. Na tom místě, tvorové zmizeli, doslova jakoby se propadli do země. Druhý den, při denním světle, se mi povedlo po hodinách hledání místo znovu nalézt a důkladně prozkoumat, ale žádný vstup do podzemí jsem přes všechna očekávání nenašel.

Narazil jsem na ně ještě několikrát a naše setkání měla vždy stejný průběh. Sledoval jsem je až k vyprahlým a mrtvým ostrůvkům vyvstávajícím uprostřed krajiny, kde na místě zmizeli. Během té doby jsem si udělal myslím v celku ucelený obrázek, co jsou ony bytosti zač. Žijí očividně v podzemí, ale jak se dostávají dovnitř a ven jsem nezjistil. Následkem toho se jim na úkor zraku, který měli velmi slabý, vyvinul silný čich a sluch. Jsou jistě velmi inteligentní a uvědomělí. Vědí o nás a naší vyspělé společnosti, kterou studují, vykrádají a snaží se z ní učit. Ze stejného důvodu mi také nejspíše zdevastovali auto. Ven vycházejí pouze v noci na lov lesních savců. Jsou přitom velmi obezřetní a plaší, ačkoliv samotné jejich vzezření dává jasně najevo, že se v případě nouze dokáží velmi efektivně bránit. Nejpodivnější je však způsob, jakým své oběti loví. Oplývají jakousi formou telepatie, kterou dokáží ve skupině usměrnit a způsobit díky tomu menším zvířatům takřka okamžitou smrt. Ovšem nepříjemnou energii prosycenou záští a zlobou vyzařují i ve chvílích, kdy zrovna nechtějí. Následkem toho flóra v blízkosti několika desítek metrů od nich po čase chřadne, po jejich odchodu se pak většinou opět vzpamatuje. Při delší přítomnosti na jednom místě tato síla zabijí hmyz a lidem působí náhlý pocit zmaru a nevolnosti, tryskající z každé buňky, provázený neutuchající melancholií. Z toho důvodu jsou také vstupy, jimiž vchází do podzemí, ohraničeny vyschlou a nehostinnou pustinou, která je spolehlivým indikátorem jejich stálé přítomnosti.

Jednoho nedělního odpoledne, asi necelý rok od našeho prvního setkání, jsem pohleděl na šedavou ulici ze svého okna v druhém patře. Nemohl jsem tomu uvěřit a dlaní jsem prudce zatlačil zpět do hrdla vyděšený výkřik. Stál tam. Jeden z nich, přímo uprostřed našeho města. Ta pitvorná, odpudivá tvář s nosními dírkami, nafukujícími se jako nos rozzuřeného býka, zasazená v lebce úzce obepnuté stříbřitou, tenkou kůží. Hleděl upřeně zpoza živého plotu přímo na můj pokoj. Došlo mi, že jsou mnohem chytřejší, než jsem si myslel. Že o mně vědí a nejspíše věděli celou tu dobu. Odskočil jsem pryč od okna, vytáhl z trezoru svojí zbraň a strávil dlouhou chvíli tiše vyčkávaje před vstupními dveřmi, přičemž se mi hlavou honily ty nejhorší myšlenky. Nic se však nestalo, a když jsem se znovu odvážil podívat ven, byl tam opět jen šeříkový plot a za ním oprýskaná, cihlová zeď. Čeho všeho můžou býti schopní, pokud se odváží a dokáží dostat do centra města a zase zpět? Pomyslel jsem si a na celou situaci se poprvé podíval jinak.

Od této události jsem začal střádat ve svém sklepě zásoby, studovat a připravovat se na jejich možný příchod. Malé okénko jsem prozíravě nezabednil, pouze koupil nové, zesílené a ztmavené sklo. Připravil si spoustu prken a nářadí pro zajištění dveří. Nakoupil jsem trvanlivé potraviny, balenou vodu, nejrůznější hygienické a zdravotní potřeby. Především také rádio s baterkami a k němu spoustu kazet a knih pro udržení zdravého rozumu a morálky, až se město naplní po okraj jejich tajemnou sílou. Záhy přišel ten den. Včas jsem to poznal. Zničehonic dopadl na mojí duši mohutný, dobře mi známý, balvan smutku. Jako když letadlo vlétne do mléčně hustého mračna. Uslyšel jsem vyschlé listí dopadající na parapet, které se po nárazu rozpadá na drobné kousky, vanoucí vysoko k letnímu slunci. A já věděl, že někde tam v dáli se země otevřela jako poupě a oni vyšli ven. Pobral jsem rychle, co jsem ještě mohl, seběhl po schodech do sklepa a začal nervózně zatloukat přes dveře prkna. Když jsem byl asi v půli, uvědomil jsem si, že má matka se mnou není a má se vrátit domů až během několika minut. Neodvážil jsem se jít nahoru. Jen jsem nechal přes dveře pro případ jedno prkno, nalepil k nim ucho a tiše vyčkával, až jí uslyším a budu moci přizvat k sobě. Ona to ale nestihla. Když přišla, už na ni nejspíše čekali. Slyšel jsem jen klapnutí zámku. Poté krátký, avšak hutný jekot a na to tupou, dlouho doznívající ránu, jak její tělo dopadlo na smrkové parkety. Zachvátil mě hněv a nemohoucnost. Byli nahoře ještě asi půl hodiny, poté odešli, nejspíše stále otevřeními dveřmi. Přeci jen jsem se přemohl, popošel ode dveří k okénku v pravém horním rohu, přisunul si stoličku a namáčkl se k němu. Uviděl jsem jen jednoho z nich. Jakmile se ke mně otočil, neznám slova, která by dokázala tu hrůzu popsat. V krví zbrocených očních důlcích na jeho ohavné tváři byli úzce natlačené a zvědavě se rozhlížející oči, hnědé oči mé matky. Ty stvůry si nepřišly jen osvojit náš způsob života, ale také pro naše oči, jež k tomu nutně potřebují. Poté co nás zabijí, je nějakým operačním zákrokem vyjmou, jako když se vyloupne ořech a implantují si je namísto svých. S nimi poté můžou plnohodnotně zaujmout naše místo, bydlet v našich domech, pracovat na našich strojích a užívat si vymožeností, jako například elektřiny, kterou se naučili ovládat stejně, jako jsme to dělali my.

Tehdy jsem na moment omdlel a trvalo mi několik dní, kdy jsem balancoval mezi šokem a bláznovstvím, se opět vzchopit. Myslím si, že vědí, že se tu před nimi schovávám. Snad jsem jim lhostejný, ale spíš jen čekají, co udělám. Možná z vědeckého důvodu a možná jen z čiré zvrhlosti a nepřátelství, jakou tato stvoření k lidskému pokolení a všemu živému chovají. Slyším jejich řeč, znějící po té době stejně protivně jako vrzání železa stále blíž a blíž. Jejich všudypřítomná síla ze mě vysála i poslední zbytky duše, jež ve mně doposud dřímaly, a já to již nesnesu. Jen ať mě klidně zabijí, nemám už co ztratit. Ale co jim nikdy nedám, jsou mé oči. Nikdy nedovolím, aby se jedna z těch zrůd dívala na svět stejně tak, jako jsem se díval já. Aby se něco z mého dokonale sestrojeného těla, toho nejdůležitějšího co mám, stalo jeho prostou součástí. Aby na něm parazitoval jako klíště. Nikdy to nedopustím. Předtím než vyjdu ven, odevzdat se do rukou osudu, vypíchnu a zničím si oči ostřím svého nože. A to teď nebo nikdy, neboť mi nezbývá moc času. V patře nade mnou opět slyším jejich kroky.

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek