Vložení kritiky/kritiky mohou psát pouze registrovaní a přihlášení uživatele/
"Mám zlomené srdce!"
Otazník v očích. Na první dobrou nechápavý pohled. Pomalu si sedne a stále očima visící na mých rtech, si sundavá čepici a rozepíná bundu.
" Já... já nechtěl, moc mě to mrzí."
Ano, to říkají muži neustále. Ale co má pak žena dělat s dvěma rozlomenými kusy? Slepit se to nedá a čas, že zhojí rány? V tomhle případě pochybuji.
"Třeba dávat pozor? Nežít jen ve vlastním světě?"
Těká očima ze strany na stranu. Ano přitáhli jsme na sebe pozornost. Ostatní páry očí se zájmem pozorují naši rozepři a čekají co se bude dít dále. Přehrabuji se v tašce a jsem nervózní.
"Kapesník?"
Zeptá se opatrně. Ve tváři je rudý a čeká, že budu plakat.
"Nechci, díky."
"Však to nebude tak zlé, to se přece stává, ne."
Vrhnu na něj mrazivý pohled a sepnu rty do úzké čárky. Ošívá se a škrábe na čele. Moje mlčení mu nedělá viditelně dobře. Okolní pozorovatelé se baví. Stále se přehrabuji v tašce. A pak to vylovím...