Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Málo mě řezali I.
Vloženo: 26.05.2022 20:15 | zobrazeno: 253x
| kritik: 1
Moje první slovo bylo kulva. Nejspíš proto mi máma vždycky říkala, že na tu svoji hubu jednou šeredně doplatím. Pletla se ale tak, jak to uměj jen mámy.
V týhle snově zastřený nonstop putyce, kam lidi choděj sami před sebou skrýt svý tajemství a trápení, nesedím kvůli tomu, co jsem řek, ale kvůli tomu, co jsem neřek a neudělal.
Na papíře se to tu jmenuje V Kuní Boudě. Neonovej nápis na ulici ale do světa sebevědomě vytrubuje něco docela jinýho. Čtyři prostřední písmena totiž nesvítí. Zdánlivě nešťastnou náhodou tak prozrazujou skutečnej název tohohle svůdně pochybnýho podniku, kde se pod tíhou prastarejch vrstev dýmu krčím na baru.
V Kun—dě je na první pohled ideální místo pro člověka jako já. Pro člověka se zlomeným srdcem. U stěny mezi dveřma na dámský a pánský záchody totiž stojí jukebox, ze kterýho si právě stárnoucí seladon pouští tklivý pecky o lásce. Jako poslední jukeboxovej Romeo si v kroksech podupává do rytmu a zaťatejma pěstma se bije do prsou. Brouká si přitom texty, co zavazujou k věčný a nehynoucí lásce k holkám, který maj hvězdy v očích a kytky ve vlasech. Každej je známe. Na jaře jako první vyjdou do ulic v šatech, co při pohledu proti slunci zprůsvitní. U piva na zahrádce se pak za nima otáčí každej pobuda a nechává si uslintaně zdát.
Když se unaví, mávne Romeo na barmana a jde se vychcat.
Barman je takovej umaštěnej chlap s kozí bradkou. Tyčí se nade mnou a jeho stín se táhne přes celej bar. Vypadá trochu jako ďábel. Kdyby ďábel byl váš strejda, co hrozně rád nadává na komunisty a vzpomíná, jak na čundrech holky nenosily podprsenky.
Pivo pro Romea postaví vedle mě.
Po návratu se Romeo napije, aniž by se posadil. Pak z krabičky vytáhne cígo, fotrovsky si odchrchle a zapálí si.
„Co čučíš, mladej?“ zeptá se bodře.
Podívám se na něj a marně hledám odpověď, která by nevedla k tomu, že na něj začnu sypat obsah svýho hrudního koše. Nic mě ale nepadá. Z pudu sebezáchovy mu proto típnu to jeho čerstvě napálený cígo do piva.
Můj nos se v zápětí rozpleští pod tíhou jeho mocný tlapy o bar, pod kterej se s hřmotným žuchnutím sesunu jako podmáčenej svah na malebnou vesnici v údolí.
Romeo se posadí. „Práce, dluhy nebo ženská?“ zaburácí na mě a hodí po mě pakl parfumovajech kapesníčků.
„Práci nemám a na dluhy seru,“ odpovím, zatímco se snažím zastavit proud krve řinoucí se z mých nozder stejně jako z rozšklebený rány na nose.
„Tak to máme problém. Dlužíš mi totiž pivo a cígo a mně se dluhy platěj,“ řekne veledůležitě.
„Tobě? Dyť ani nemáš na pořádný boty,“ vysměju se mu.
„Na koho se tu povyšuješ?“ ptá se spíš řečnicky a pak s nešťastnou osudovostí dodá: „Ubožák jako ty.“
Ubožák!
Já ti ukážu, kdo je ubožák, pomyslím si a zakousnu se mu do achilovky.
Něco takovýho zaručeně nečekal. Není v tom ale sám. Společně se tak ocitáme na prahu zcela nový situace, na území neprobádanejch životních zkušeností.
Jemu se ta výprava ale moc nezamlouvá. Snaží se mě proto setřást.
Marně.
Držím se ho totiž, jako by byl moje poslední naděje.
Když mu konečně dojde, že se ho jen tak nepustím, sleze, aby měl víc manévrovacího prostoru. Přitom ale ztratí rovnováhu, zapacká o barový židle a skácí se na zem.
Tam mě pak volnou nohou kope do hlavy tak dlouho, dokud neztratím vědomí. Narozdíl od naděje se mu tak podaří uniknout z mýho mocnýho sevření.
Třesu se zimou a v hlavě mě tlačí dunivá bolest a všechno včetně vzpomínek je takový zastřený, neproniknutelný. Navíc nemůžu otevřít oči. Ať se snažím sebevíc, víčka se od sebe nechtěj odlepit. Drží je u sebe vrstva nějaký hmoty.
Poslepu se posadím a prohmatám si obličej. Zdrojem tý záhadný hmoty je rána na mým napuchým nose.
Promnu si oči a oddrolím hlavní krustu zaschlý, nakost zmrzlý krve. Zbytek už rozmrkám a rozhlídnu se.
Jsem ve škarpě.
Vyškrábu se na patník a začnu si balit cígo na cestu domů.
Bydlím u jednoho člověka, co je dost privilegovanej na to, aby měl babičku, po který se mu povedlo zdědit na sídlišti byt v prvním patře. Je to takovej ten typ, co si vůbec neuvědomuje svý štěstí. Myslí si, že všechno, co má si zasloužil. A co nemá, je jenom kvůli tomu, že lidi jsou svině. Hlavně ženský. Všechny ženský jsou podle něj rozmazlený po-péru-lačný děvky, který: „Si neuměj správně vážit dobrýho chlapa, protože moc přeceňujou ty svý šklebivý díry.“
Hloubka jeho nevraživosti vůči ženským se ukázala při jednom z jeho četnejch, telenovelově přepjatejch rozchodů s holkou, která sice nebyla žádnej dokonalej ideál krásy, ale pro takový hovado byla pořád až moc hezká. Čím ale naprosto vyčnívala z průměru, byly ty její rozkošný kukadla. Takový, ze kterejch se na vás s každým mrknutím rozletěj hejna motýlů.
Jednou jsem si takhle pokuřoval na balkóně, na kterej se chodilo přes jeho ložnici. Vtrhnul tam celej rozčarovanej s tou svojí okatou slečnou a něco po sobě štěkali. Nejspíš jí už zase předhazoval, že není nic víc než malá kurvička. Tuhle zdrobnělinu používal vždycky, když se s ní hádal. Jakoby se v ní snažil udržovat pocit méněcennosti, protože pořádná dospělá kurva by mohla vědět, co chce. To ale on nemoh dopustit. Ona si bohužel to podzimní odpoledne konečně aspoň uvědomila, co nechce. Začala si totiž balit svý věci na přespání. Byl to takovej pelmel obvyklejch krámů jako kosmetika, spodní prádlo, pyžamko se žirafkama a hlavně malej modrej zubní kartáček s přísavkou a krytem ve tvaru žraločí hlavy. Ona ten kartáček vždycky připevnila vzhůru nohama k toaletní skříňce nad umyvadlem, takže vypadal jako nějakej žralotopýr: produkt zakázaný, ale o to skutečnější lásky mezi vášnivou žraločicí a statným netopýrem. Byl to děsně roztomilej výjev, díky kterýmu jsem se dokázal aspoň jednou denně každý ráno usmát. Zároveň to ale bylo něco, z čeho to naše kolektivní nevědomí čerpá inspiraci pro ty nejhrůzostrašnější noční můry. Prostě— Kdybych už tehdy nebyl tak zamilovanej, dokázal bych si představit, že s ní aspoň chvíli můžu předstírat lásku. Nejspíš by to nebyla láska, kdy na všechno zasněně hledíte jako děcko do výlohy hračkářství. Určitě by to ale mohla být aspoň taková ta solidní láska, co vám pomůže aspoň trochu uvolnit to sevření, kterým vám samota drtí srdce tak, že nemůžete vstát ani z postele.
Jak se tam hádali, ani si mě na tom balkóně nevšimli. Takže jsem skrze okno moh celou tu scénu pohodlně pozorovat jako nějakej naučnej pořad o životě divý zvěře. Největší dojem na mě udělal záběr, ve kterým jí ten domnělej nadsamec vyrval z ruky gaťky od toho jejího žirafovskýho pyžamka a se symbolickou obrazností je jedním mocným trhnutím na úrovni svých prsou rozerval v rozkroku vejpůl. Musela je mít fakt ráda, protože až v tu chvíli jí z těch jejích kukadel vytryskly slzy. A mně to pak už prostě nedalo. Vešel jsem proto plaše dovnitř a doufal, že moje přítomnost situaci nějakým způsobem uklidní. Jeho to ale ještě víc rozzuřilo. Začal ji surově strkat z ložnice do chodby a ven z bytu. Snažil jsem se namítat, že to snad není takhle nutný. Na to mi on ale odpověděl, ať držím hubu, nebo potáhnu taky. Tak jsem ji jako správnej slaboch držel, zatímco ona ho prosila, ať ji aspoň nechá sbalit si ty věci. On byl ale neúprosnej a dál ji před sebou bezcitně hrnul, jako buldozery ve válečnejch zónách hrnou bezvládný těla do masovejch hrobů.
Chtěl jsem něco udělat, ale v boji muže proti tomu zvířeti bych neměl šanci. Říkal jsem si, že bych se před ní nejspíš stejně jen ztrapnil.
Vyhodil ji až před vchod do paneláku. Když se vrátil zpátky, celým bytem už drnčel domovní zvonek.
Myslel jsem, že ji tenhle akt pasivního vzdoru po pár minutách přejde. Ta holka ale měla výdrž a odhodlání. Uběhlo totiž patnáct minut a ona se pořád nevzdávala. Začínal jsem k ní mít nečekanou úctu. Když se šlo to hovado vykadit, využil jsem příležitosti a začal jí tajně balit ty její věci. Doufal jsem, že jí je prostě dám a bude klid. Jenže kolohnátovo sraní tentokrát mělo kratší trvání, než u něj bývalo obvykle zvykem, a já si přes to její bezútěšný zvonění nevšimnul, že už spláchnul.
Najednou stál teda ve futrech do koupelny a tyčil se nade mnou jako nedosranej bůh pomsty. Chvíli jsme na sebe jen tak „tiše” zírali. Šance, že mě zabije, se limitně blížila jistotě. Zkažený sraní, ale mělo na jeho krvelačnost překvapivě malej vliv. Jenom mi fláknul jako neposlušnýmu frackovi a sebral mi tu igelitku. Pak do ní okamžitě začal zuřivě ládovat zbytek jejích věcí. Což bylo všechno, co v jeho bytě nebylo úplně odporný. Díky tomu porozchodovýmu šílenství si naštěstí aspoň nevšimnul žralotopýra, kterej tam nad umyvadlem nezúčastněně visel a číhal na vhodnou příležitost zaútočit na špatnou náladu stejně jako na váš pocit bezpečí, když se v noci zachumláte pod peřinu. V nestřeženým okamžiku se mi tak povedlo toho mezidruhovýho křížence a postrach těch nejtemnějších vědomejch i nevědomejch hlubin na zemi i na souši nepozorovaně strčit do kapsy. Zbytek jejích věcí byl ale nevyhnutelně odsouzenej k věčný záhubě.
Když měl pocit, že už sbalil všechno, nacpal kolohnát igelitku do koše a zuřivě ji tam zadupal. Ona zatím dál bláhově zvonila a beznadějně se domáhala svýho majetku.
Kolohnát se usadil ke kuchyňskýmu stolu a začal do sebe lít levnou vodku. V rychlým sledu do sebe hodil několik panáků. Pak přizval mě, ať piju s ním. Prej na zlomený srdce. Mně se do toho ale vůbec nechtělo. Věděl jsem, že bude říkat věci, se kterejma nebudu souhlasit. Já ale budu moc zbabělej na to mu oponovat a svědomí mi to pak bude vyčítat a já z toho budu celej takovej smutnej. Jako alkoholik jsem navíc neměl ve zvyku pohrdnout chlastem zadarmo, protože darovanýmu chlastu na kolek nehleď. Takže jsem to jeho pozvání přijal a začal pít a ona dál odhodlaně zvonila bez jediný známky únavy.
Po třičtvrtě hodině mě napadlo, že bych jí moh vrátit, aspoň ty střepy. To aby věděla, že už to nemá smysl. Jenže ten sviňák jí nechtěl dopřát ani to. Chtěl, aby se těch věcí sama vzdala. Chtěl, aby si musela přiznat porážku. Chtěl, aby se cítila bezmocná.
Tak jsme tam teda za neustálýho drnčení domovního zvonku seděli a pili. Většinou mlel něco o tom, jak by jí dal všechno, kdyby si ho aspoň jenom trochu vážila. Dyť přece maká, má auto i byt (po babičce) a do hospody za kamarádama (který nemá) skoro nechodí. Tak co ta nevděčná kurva ještě chce (svý věci). Tyhle sebeklamný žvásty se ještě daly jakž takž vydržet. Jako ožrala jsem na ně byl zvyklej. Pak se ale dostal do fáze odpornýho, ale neuvěřitelně promyšlenýho filozofování. Evidentně to bylo něco, čemu věřila celá ta jeho odporně ubohá bytost, protože to vyvěralo přímo z toho jeho šovinistickýho nitra. Muselo to být něco, co tam dlouho rostlo, nabíralo kontury a tvar. A teď byla ta obludnost konečně připravená vydrat se na povrch. Zformovanou a došonenou ji vyvrhnul na světlo boží v celý její ulepený, upatlaný zrůdnosti.
„Kunda, kamaráde, není nic víc než rozšklebená rána, se kterou se každá ta děvka prostě narodí,“ vypustil to na mě. „Můžeš ji lízat a snažit se to zahojit, ale ona pak stejně pude a ještě ji navíc roztáhne někomu jinýmu!” řek a s chudáčkovskou omluvností k tomu dodal: „Zvlášť když pár dní po sobě přijdeš z práce utahanej.“ V jeho očích jsem v tu chvíli zahlídnul vzpomínky na událost, ze který se nejspíš narodila tahle několikahlavá myšlenková stvůra s tělem posetým vředama ve tvaru malejch čůráčků. Ze štěrbinek na jejich hříbkovitejch hlavičkách slzelo nahnile nažloutlý semeno. Smrdělo jako žluklý máslo a v proudech se proplétalo mezi ochmýřenejma pytlíčkama. Tahle kluzká odpornost se sápala po mý hlavě a strkala mi do uší ty svý ubulený baculatý vředíky ve snaze oplodnit mě tím jejich degenerovaným jedem.
Skoro jako by to cítil taky, kopnul do sebe dalšího panáka, aby zahnal tu pachuť, a s potlačeným nadavováním pokračoval: „Ony prostě nechtěj, aby se jim ta rána zahojila. Sami si tam dobrovolně každou chvíli strkaj prsty! Líbí se jim totiž, když to mokvá a teče z nich ten nakyslej hnis. Podle mě se bojej, že kdyby se jim to někdy jakože zacelilo, rozlije se jim ten jed do těla. Proto je píča jediná rána, kterou čas nikdy nezahojí. Nikdy z ní nebude jizva— Aspoň že tím ty kurvy taky chčijou!“ Začal se řehrat. „Chcanky totiž dezinfukujou, ty vole!“ Zakončil ten svůj umatlaně nenávistnej elaborát uhýkanou kastrátní fistulí impotentního šovinisty.
Nechápal jsem, jak se ta okatá bohyně sladký průměrnosti mohla kdy zasloužit o zplození něčeho takovýho. Ale ani kdybych se v tom chtěl dál patlat a pátrat po rodokmenu tý duševní zvrácenosti, neměl bych příležitost. Ten vožralej vypatlanec totiž vzápětí vstal, odešel do chodby a holejma prackama zvonek rozmlátil.
Drnčení ustalo a bytem konečně znovu zavládnul klid a mír. Byla to taková idylka, že se díky tomu musel jít okamžitě dovykadit.
Po chvíli se z hajzlu začalo ozývat těžký odfukování, který se střídalo s dunivým chrapotem. Vyplížil jsem se proto z bytu za tou nezdolnou odbojářkou s tím, že jí vrátím aspoň toho žralotopýra. K mýmu překvapení ale nestála na pokraji vyčerpání u zvonku. Místo toho pohodlně kouřila na patníku. Ta okatá mrška totiž použila ten dětskej trik se zlomenou sirkou zaklíněnou ve škvíře mezi tlačítkem zvonku. Bylo na tom něco tak rozkošně nevinnýho, že nebýt zadanej, vzal bych si ji okamžitě za ženu.
Omluvně jsem k ní přistoupil a co necitlivěj jí oznámil tu tragickou zprávu, že její věci potkal násilnej konec, kterej si podle mě určitě nezasloužily. Jakoby to ale byla moje vina, vyjela na mě, jestli vím, kolik to všechno stálo?! Jenom řasenka prej byla tak drahá, že by mohla podat trestní oznámení za poškození cizí věci!
„Ale zachránil jsem aspoň tadydle žralotopýra!” Vítězoslavně jsem se před ní vytasil s jediným přeživším toho masakru a doufal, že ji to aspoň trochu rozveselí. Místo toho ale na mě vykulila oči jako na úplnýho blázna s tím, že žralotopýra si prej můžu tak akorát strčit do prdele. Zvlášť když jsem se jí vůbec nezastal. Myslím, že ke mně nebyla úplně fér. Neuvědomovala si, že kdybych se do toho zapojil nějak výrazněj, mohlo to skončit daleko větším a možná i smrtelným násilím. Takhle to odneslo jenom pár jejích věcí a zvonek, o jehož osudu jsem tu materialistickou kozu taky pro jistotu informoval. Na to poslala do prdele i mě a sama se tím směrem nasraně vydala.
Cestou zpátky do bytu mi prolítlo hlavou, že možná nakonec byla tak trochu nevděčná děvka.
Musel to být zárodek tý šovinistický slizky! Cítil jsem, jak se mi ta vředovitá myšlenka dere na jazyk. Naštěstí se mi z toho udělalo tak špatně, že jsem ten jeho zamindrákovanej jed ze sebe vyvrhnul ještě na chodbě.
V týhle snově zastřený nonstop putyce, kam lidi choděj sami před sebou skrýt svý tajemství a trápení, nesedím kvůli tomu, co jsem řek, ale kvůli tomu, co jsem neřek a neudělal.
Na papíře se to tu jmenuje V Kuní Boudě. Neonovej nápis na ulici ale do světa sebevědomě vytrubuje něco docela jinýho. Čtyři prostřední písmena totiž nesvítí. Zdánlivě nešťastnou náhodou tak prozrazujou skutečnej název tohohle svůdně pochybnýho podniku, kde se pod tíhou prastarejch vrstev dýmu krčím na baru.
V Kun—dě je na první pohled ideální místo pro člověka jako já. Pro člověka se zlomeným srdcem. U stěny mezi dveřma na dámský a pánský záchody totiž stojí jukebox, ze kterýho si právě stárnoucí seladon pouští tklivý pecky o lásce. Jako poslední jukeboxovej Romeo si v kroksech podupává do rytmu a zaťatejma pěstma se bije do prsou. Brouká si přitom texty, co zavazujou k věčný a nehynoucí lásce k holkám, který maj hvězdy v očích a kytky ve vlasech. Každej je známe. Na jaře jako první vyjdou do ulic v šatech, co při pohledu proti slunci zprůsvitní. U piva na zahrádce se pak za nima otáčí každej pobuda a nechává si uslintaně zdát.
Když se unaví, mávne Romeo na barmana a jde se vychcat.
Barman je takovej umaštěnej chlap s kozí bradkou. Tyčí se nade mnou a jeho stín se táhne přes celej bar. Vypadá trochu jako ďábel. Kdyby ďábel byl váš strejda, co hrozně rád nadává na komunisty a vzpomíná, jak na čundrech holky nenosily podprsenky.
Pivo pro Romea postaví vedle mě.
Po návratu se Romeo napije, aniž by se posadil. Pak z krabičky vytáhne cígo, fotrovsky si odchrchle a zapálí si.
„Co čučíš, mladej?“ zeptá se bodře.
Podívám se na něj a marně hledám odpověď, která by nevedla k tomu, že na něj začnu sypat obsah svýho hrudního koše. Nic mě ale nepadá. Z pudu sebezáchovy mu proto típnu to jeho čerstvě napálený cígo do piva.
Můj nos se v zápětí rozpleští pod tíhou jeho mocný tlapy o bar, pod kterej se s hřmotným žuchnutím sesunu jako podmáčenej svah na malebnou vesnici v údolí.
Romeo se posadí. „Práce, dluhy nebo ženská?“ zaburácí na mě a hodí po mě pakl parfumovajech kapesníčků.
„Práci nemám a na dluhy seru,“ odpovím, zatímco se snažím zastavit proud krve řinoucí se z mých nozder stejně jako z rozšklebený rány na nose.
„Tak to máme problém. Dlužíš mi totiž pivo a cígo a mně se dluhy platěj,“ řekne veledůležitě.
„Tobě? Dyť ani nemáš na pořádný boty,“ vysměju se mu.
„Na koho se tu povyšuješ?“ ptá se spíš řečnicky a pak s nešťastnou osudovostí dodá: „Ubožák jako ty.“
Ubožák!
Já ti ukážu, kdo je ubožák, pomyslím si a zakousnu se mu do achilovky.
Něco takovýho zaručeně nečekal. Není v tom ale sám. Společně se tak ocitáme na prahu zcela nový situace, na území neprobádanejch životních zkušeností.
Jemu se ta výprava ale moc nezamlouvá. Snaží se mě proto setřást.
Marně.
Držím se ho totiž, jako by byl moje poslední naděje.
Když mu konečně dojde, že se ho jen tak nepustím, sleze, aby měl víc manévrovacího prostoru. Přitom ale ztratí rovnováhu, zapacká o barový židle a skácí se na zem.
Tam mě pak volnou nohou kope do hlavy tak dlouho, dokud neztratím vědomí. Narozdíl od naděje se mu tak podaří uniknout z mýho mocnýho sevření.
Třesu se zimou a v hlavě mě tlačí dunivá bolest a všechno včetně vzpomínek je takový zastřený, neproniknutelný. Navíc nemůžu otevřít oči. Ať se snažím sebevíc, víčka se od sebe nechtěj odlepit. Drží je u sebe vrstva nějaký hmoty.
Poslepu se posadím a prohmatám si obličej. Zdrojem tý záhadný hmoty je rána na mým napuchým nose.
Promnu si oči a oddrolím hlavní krustu zaschlý, nakost zmrzlý krve. Zbytek už rozmrkám a rozhlídnu se.
Jsem ve škarpě.
Vyškrábu se na patník a začnu si balit cígo na cestu domů.
Bydlím u jednoho člověka, co je dost privilegovanej na to, aby měl babičku, po který se mu povedlo zdědit na sídlišti byt v prvním patře. Je to takovej ten typ, co si vůbec neuvědomuje svý štěstí. Myslí si, že všechno, co má si zasloužil. A co nemá, je jenom kvůli tomu, že lidi jsou svině. Hlavně ženský. Všechny ženský jsou podle něj rozmazlený po-péru-lačný děvky, který: „Si neuměj správně vážit dobrýho chlapa, protože moc přeceňujou ty svý šklebivý díry.“
Hloubka jeho nevraživosti vůči ženským se ukázala při jednom z jeho četnejch, telenovelově přepjatejch rozchodů s holkou, která sice nebyla žádnej dokonalej ideál krásy, ale pro takový hovado byla pořád až moc hezká. Čím ale naprosto vyčnívala z průměru, byly ty její rozkošný kukadla. Takový, ze kterejch se na vás s každým mrknutím rozletěj hejna motýlů.
Jednou jsem si takhle pokuřoval na balkóně, na kterej se chodilo přes jeho ložnici. Vtrhnul tam celej rozčarovanej s tou svojí okatou slečnou a něco po sobě štěkali. Nejspíš jí už zase předhazoval, že není nic víc než malá kurvička. Tuhle zdrobnělinu používal vždycky, když se s ní hádal. Jakoby se v ní snažil udržovat pocit méněcennosti, protože pořádná dospělá kurva by mohla vědět, co chce. To ale on nemoh dopustit. Ona si bohužel to podzimní odpoledne konečně aspoň uvědomila, co nechce. Začala si totiž balit svý věci na přespání. Byl to takovej pelmel obvyklejch krámů jako kosmetika, spodní prádlo, pyžamko se žirafkama a hlavně malej modrej zubní kartáček s přísavkou a krytem ve tvaru žraločí hlavy. Ona ten kartáček vždycky připevnila vzhůru nohama k toaletní skříňce nad umyvadlem, takže vypadal jako nějakej žralotopýr: produkt zakázaný, ale o to skutečnější lásky mezi vášnivou žraločicí a statným netopýrem. Byl to děsně roztomilej výjev, díky kterýmu jsem se dokázal aspoň jednou denně každý ráno usmát. Zároveň to ale bylo něco, z čeho to naše kolektivní nevědomí čerpá inspiraci pro ty nejhrůzostrašnější noční můry. Prostě— Kdybych už tehdy nebyl tak zamilovanej, dokázal bych si představit, že s ní aspoň chvíli můžu předstírat lásku. Nejspíš by to nebyla láska, kdy na všechno zasněně hledíte jako děcko do výlohy hračkářství. Určitě by to ale mohla být aspoň taková ta solidní láska, co vám pomůže aspoň trochu uvolnit to sevření, kterým vám samota drtí srdce tak, že nemůžete vstát ani z postele.
Jak se tam hádali, ani si mě na tom balkóně nevšimli. Takže jsem skrze okno moh celou tu scénu pohodlně pozorovat jako nějakej naučnej pořad o životě divý zvěře. Největší dojem na mě udělal záběr, ve kterým jí ten domnělej nadsamec vyrval z ruky gaťky od toho jejího žirafovskýho pyžamka a se symbolickou obrazností je jedním mocným trhnutím na úrovni svých prsou rozerval v rozkroku vejpůl. Musela je mít fakt ráda, protože až v tu chvíli jí z těch jejích kukadel vytryskly slzy. A mně to pak už prostě nedalo. Vešel jsem proto plaše dovnitř a doufal, že moje přítomnost situaci nějakým způsobem uklidní. Jeho to ale ještě víc rozzuřilo. Začal ji surově strkat z ložnice do chodby a ven z bytu. Snažil jsem se namítat, že to snad není takhle nutný. Na to mi on ale odpověděl, ať držím hubu, nebo potáhnu taky. Tak jsem ji jako správnej slaboch držel, zatímco ona ho prosila, ať ji aspoň nechá sbalit si ty věci. On byl ale neúprosnej a dál ji před sebou bezcitně hrnul, jako buldozery ve válečnejch zónách hrnou bezvládný těla do masovejch hrobů.
Chtěl jsem něco udělat, ale v boji muže proti tomu zvířeti bych neměl šanci. Říkal jsem si, že bych se před ní nejspíš stejně jen ztrapnil.
Vyhodil ji až před vchod do paneláku. Když se vrátil zpátky, celým bytem už drnčel domovní zvonek.
Myslel jsem, že ji tenhle akt pasivního vzdoru po pár minutách přejde. Ta holka ale měla výdrž a odhodlání. Uběhlo totiž patnáct minut a ona se pořád nevzdávala. Začínal jsem k ní mít nečekanou úctu. Když se šlo to hovado vykadit, využil jsem příležitosti a začal jí tajně balit ty její věci. Doufal jsem, že jí je prostě dám a bude klid. Jenže kolohnátovo sraní tentokrát mělo kratší trvání, než u něj bývalo obvykle zvykem, a já si přes to její bezútěšný zvonění nevšimnul, že už spláchnul.
Najednou stál teda ve futrech do koupelny a tyčil se nade mnou jako nedosranej bůh pomsty. Chvíli jsme na sebe jen tak „tiše” zírali. Šance, že mě zabije, se limitně blížila jistotě. Zkažený sraní, ale mělo na jeho krvelačnost překvapivě malej vliv. Jenom mi fláknul jako neposlušnýmu frackovi a sebral mi tu igelitku. Pak do ní okamžitě začal zuřivě ládovat zbytek jejích věcí. Což bylo všechno, co v jeho bytě nebylo úplně odporný. Díky tomu porozchodovýmu šílenství si naštěstí aspoň nevšimnul žralotopýra, kterej tam nad umyvadlem nezúčastněně visel a číhal na vhodnou příležitost zaútočit na špatnou náladu stejně jako na váš pocit bezpečí, když se v noci zachumláte pod peřinu. V nestřeženým okamžiku se mi tak povedlo toho mezidruhovýho křížence a postrach těch nejtemnějších vědomejch i nevědomejch hlubin na zemi i na souši nepozorovaně strčit do kapsy. Zbytek jejích věcí byl ale nevyhnutelně odsouzenej k věčný záhubě.
Když měl pocit, že už sbalil všechno, nacpal kolohnát igelitku do koše a zuřivě ji tam zadupal. Ona zatím dál bláhově zvonila a beznadějně se domáhala svýho majetku.
Kolohnát se usadil ke kuchyňskýmu stolu a začal do sebe lít levnou vodku. V rychlým sledu do sebe hodil několik panáků. Pak přizval mě, ať piju s ním. Prej na zlomený srdce. Mně se do toho ale vůbec nechtělo. Věděl jsem, že bude říkat věci, se kterejma nebudu souhlasit. Já ale budu moc zbabělej na to mu oponovat a svědomí mi to pak bude vyčítat a já z toho budu celej takovej smutnej. Jako alkoholik jsem navíc neměl ve zvyku pohrdnout chlastem zadarmo, protože darovanýmu chlastu na kolek nehleď. Takže jsem to jeho pozvání přijal a začal pít a ona dál odhodlaně zvonila bez jediný známky únavy.
Po třičtvrtě hodině mě napadlo, že bych jí moh vrátit, aspoň ty střepy. To aby věděla, že už to nemá smysl. Jenže ten sviňák jí nechtěl dopřát ani to. Chtěl, aby se těch věcí sama vzdala. Chtěl, aby si musela přiznat porážku. Chtěl, aby se cítila bezmocná.
Tak jsme tam teda za neustálýho drnčení domovního zvonku seděli a pili. Většinou mlel něco o tom, jak by jí dal všechno, kdyby si ho aspoň jenom trochu vážila. Dyť přece maká, má auto i byt (po babičce) a do hospody za kamarádama (který nemá) skoro nechodí. Tak co ta nevděčná kurva ještě chce (svý věci). Tyhle sebeklamný žvásty se ještě daly jakž takž vydržet. Jako ožrala jsem na ně byl zvyklej. Pak se ale dostal do fáze odpornýho, ale neuvěřitelně promyšlenýho filozofování. Evidentně to bylo něco, čemu věřila celá ta jeho odporně ubohá bytost, protože to vyvěralo přímo z toho jeho šovinistickýho nitra. Muselo to být něco, co tam dlouho rostlo, nabíralo kontury a tvar. A teď byla ta obludnost konečně připravená vydrat se na povrch. Zformovanou a došonenou ji vyvrhnul na světlo boží v celý její ulepený, upatlaný zrůdnosti.
„Kunda, kamaráde, není nic víc než rozšklebená rána, se kterou se každá ta děvka prostě narodí,“ vypustil to na mě. „Můžeš ji lízat a snažit se to zahojit, ale ona pak stejně pude a ještě ji navíc roztáhne někomu jinýmu!” řek a s chudáčkovskou omluvností k tomu dodal: „Zvlášť když pár dní po sobě přijdeš z práce utahanej.“ V jeho očích jsem v tu chvíli zahlídnul vzpomínky na událost, ze který se nejspíš narodila tahle několikahlavá myšlenková stvůra s tělem posetým vředama ve tvaru malejch čůráčků. Ze štěrbinek na jejich hříbkovitejch hlavičkách slzelo nahnile nažloutlý semeno. Smrdělo jako žluklý máslo a v proudech se proplétalo mezi ochmýřenejma pytlíčkama. Tahle kluzká odpornost se sápala po mý hlavě a strkala mi do uší ty svý ubulený baculatý vředíky ve snaze oplodnit mě tím jejich degenerovaným jedem.
Skoro jako by to cítil taky, kopnul do sebe dalšího panáka, aby zahnal tu pachuť, a s potlačeným nadavováním pokračoval: „Ony prostě nechtěj, aby se jim ta rána zahojila. Sami si tam dobrovolně každou chvíli strkaj prsty! Líbí se jim totiž, když to mokvá a teče z nich ten nakyslej hnis. Podle mě se bojej, že kdyby se jim to někdy jakože zacelilo, rozlije se jim ten jed do těla. Proto je píča jediná rána, kterou čas nikdy nezahojí. Nikdy z ní nebude jizva— Aspoň že tím ty kurvy taky chčijou!“ Začal se řehrat. „Chcanky totiž dezinfukujou, ty vole!“ Zakončil ten svůj umatlaně nenávistnej elaborát uhýkanou kastrátní fistulí impotentního šovinisty.
Nechápal jsem, jak se ta okatá bohyně sladký průměrnosti mohla kdy zasloužit o zplození něčeho takovýho. Ale ani kdybych se v tom chtěl dál patlat a pátrat po rodokmenu tý duševní zvrácenosti, neměl bych příležitost. Ten vožralej vypatlanec totiž vzápětí vstal, odešel do chodby a holejma prackama zvonek rozmlátil.
Drnčení ustalo a bytem konečně znovu zavládnul klid a mír. Byla to taková idylka, že se díky tomu musel jít okamžitě dovykadit.
Po chvíli se z hajzlu začalo ozývat těžký odfukování, který se střídalo s dunivým chrapotem. Vyplížil jsem se proto z bytu za tou nezdolnou odbojářkou s tím, že jí vrátím aspoň toho žralotopýra. K mýmu překvapení ale nestála na pokraji vyčerpání u zvonku. Místo toho pohodlně kouřila na patníku. Ta okatá mrška totiž použila ten dětskej trik se zlomenou sirkou zaklíněnou ve škvíře mezi tlačítkem zvonku. Bylo na tom něco tak rozkošně nevinnýho, že nebýt zadanej, vzal bych si ji okamžitě za ženu.
Omluvně jsem k ní přistoupil a co necitlivěj jí oznámil tu tragickou zprávu, že její věci potkal násilnej konec, kterej si podle mě určitě nezasloužily. Jakoby to ale byla moje vina, vyjela na mě, jestli vím, kolik to všechno stálo?! Jenom řasenka prej byla tak drahá, že by mohla podat trestní oznámení za poškození cizí věci!
„Ale zachránil jsem aspoň tadydle žralotopýra!” Vítězoslavně jsem se před ní vytasil s jediným přeživším toho masakru a doufal, že ji to aspoň trochu rozveselí. Místo toho ale na mě vykulila oči jako na úplnýho blázna s tím, že žralotopýra si prej můžu tak akorát strčit do prdele. Zvlášť když jsem se jí vůbec nezastal. Myslím, že ke mně nebyla úplně fér. Neuvědomovala si, že kdybych se do toho zapojil nějak výrazněj, mohlo to skončit daleko větším a možná i smrtelným násilím. Takhle to odneslo jenom pár jejích věcí a zvonek, o jehož osudu jsem tu materialistickou kozu taky pro jistotu informoval. Na to poslala do prdele i mě a sama se tím směrem nasraně vydala.
Cestou zpátky do bytu mi prolítlo hlavou, že možná nakonec byla tak trochu nevděčná děvka.
Musel to být zárodek tý šovinistický slizky! Cítil jsem, jak se mi ta vředovitá myšlenka dere na jazyk. Naštěstí se mi z toho udělalo tak špatně, že jsem ten jeho zamindrákovanej jed ze sebe vyvrhnul ještě na chodbě.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek