Nakladatelství Epika > underground
> dilo
Underground
Vtěrka
Vloženo: 30.06.2022 14:27 | zobrazeno: 343x
| kritik: 0
Vtěrka
Malá Lištička žila již pár desítek let ve svém hradě. Občas jí přišel někdo navštívit, občas přišlo nějaké zvířátko a jen se dostalo za hradby začalo útočit na Malou lištičku. V té době byl hrad již velký, ale stěny nebyly až tak vysoké. Postupem času, ale zdi začali růst, jak do výšky, tak do šířky.
Byl prosinec, venku bylo krásně, sněžilo a venku bylo krásné ticho, šel slyšet jen sníh, jak dopadá na velkou bílou peřinu sněhu. Malá lištička v klidu spala ve svém hradě a ve svém teplém pelíšku. Když nad ránem uslyšela strašlivý zvuk. Okamžitě byla vzhůru a na nohách a pokoušela se zjistit odkud jde ten hrozivý zvuk. Zjistila, že ten hrozivý zvuk vychází z venku z hradu a někdo se pokouší proniknout do hradu. Podívala se z okna a uviděla to co v životě ještě neviděla. Byla to obrovská obluda, které měla velké množství chapadel, které byly slizké, měla obrovskou tlamu plnou zkažených zubů a z hrdla se jí dral ven ohavný děs nahánějící zvuk.
Mala lištička začala panikařit. Bála se té ohavné obludy. Co když se ta ohavná obluda dostane do hradu? Jsem jen Mala lištička, jsem zde sama, nemám nikoho, kdo by mě ochránil, sama to nezvládnu. Začala běhat po celém hradě, div jí srdce nevyskočilo z hrudi. Měla vyděšený výraz v očích, nevěděla, co se to děje, proč obluda přišla a pokouší se dobít do jejího hradu, do jejího světa a pocitu bezpečí. Byla zmatená. Nedokázala uvažovat racionálně. Zcela jí ovládl strach. Strach z obludy. Strach z toho, že je to její poslední den na tomto světě. Neustále běhala a panikařila, běhali jí katastrofální scény v hlavě. Až najednou se Malá lištička ztratila. Najednou byla všude tma, ticho, žádná obluda, žádné bijící srdce, žádné bolesti, žádné obavy, žádná panika, žádný děsivý zvuk obludy, žádné zvuky bortící se hradby, prostě vůbec nic.
Po pár hodinách se Malá lištička probrala. Byla vyčerpaná a začali se jí vybavovat obrazy z předchozí noci. Opět jí zachvátila panika. Co když se obluda dostala dovnitř? Co když ještě přijde? Co když příště přijde s celou armádou příšer? Uklidnila se a začala myslet racionálně. Šla nejprve zkontrolovat bránu a hradby. Uviděla, že hradby jsou poničené, ale to se dá za chvíli zpravit. Vypadalo to, že příšera se do hradu nedostala. Poté šla Malá lištička do své obrovské knihovny, kde začala pátrat co to bylo za mýtickou obludu a jak se může proti ní chránit.
Po přečtení pár knih zjistila, že se jedná o velmi vizuálně ošklivou příšeru, která vydává děs nahánějící zvuky, má schopnost vypnout racionální myšlení na dálku a umí vyvolávat paniku a zcela paralyzovat jedince. I přesto, že příšera působí dojmem, že každého chce zabít, tak to se nestane. Takovou moc nemá. Nemůže jedince zabít fyzicky, ale umí na dálku vyvolávat fyzické neduhy. Ale co dokáže a velmi v tom vyniká je, že se umí dostat do hlavy jedinci, který je v její blízkosti. Síla příšery je nepředvídatelná. Někdy bývá ukrutně silná, jako vichřice a někdy je slabá, jako letní větříček. Ale jak se jí zbavit? Nebo se před ní ubránit? V starých knihách toho bylo napsáno celkem dost. Ale jak se Malá lištička dočetla, na každou příšeru působí něco jiného. Když si Malá lištička myslela, že je vše ztraceno, našla opravdu velmi starou knihu, která byla pokryta vrstvou prachu. Tam se dočetla o tom, že na obranu proti dalším nájezdům příšery zabírá bylinka jménem Eliceus. Už už se Malá lištička začala radovat, když pokračovala ve čtení. Po pár přečtených řádcích se radost Malé lištičky vytrácela. Bylinka sice existuje, dokonce jí má k ve svém hradě, ale nikde nebylo napsáno dávkování. Pouze poznámka, že dávkování je relativní. No, alespoň něco existuje, řekla si v duchu pro sebe Malá lištička. Uložila knihy zpět do knihovny a vyrazila na zahradu, kde si natrhala bylinku proti příšeře.
Dny ubíhaly a v hradě byl klid. Už se Malá lištička začala radovat, že bylinku působí a příšera jí už nenavštíví. Ale to se Malá lištička pletla. Příšera začala opět útočit, a to i přes den. Někdy si dala příšera oddych a Malou lištičku nechala třeba dva dny odpočívat, ale poté opět udeřila. Dokonce se stalo, že již pronikla za hradby hradu. V tu chvíli byla Malá lištička úplně ztracena. Nevěděla co dále. Opět hledala odpovědi v knihovně, kde narazila na bylinku jménem Neurolus příšerus, která příšeru uspí, ale bylinka se nesmí užívat pravidelně, neboť má mnoho vedlejších účinků. Má se užívat pouze, kdy je příšera v plné síle. Malá lištička si řekla, že je to skvělá novina, ale bylinku nechce užívat, proto příště zkusí s příšerou promluvit. Zkusí být silná odvážná liška.
Za pár dní se opět na nádvoří přiřítila příšera. Malá lištička první sbírala odvahu a pak nakonec vykoukla k okna a začala na příšeru mluvit. Řekla jí, že je to její hrad, její bezpečný prostor a že zde příšera nemá místo, tak ať odejde. Příšera se na Malou lištičku dívala ze spodu. Malá lištička pro příšeru působila jako velká, neboť Malá lištička byla v okně. A tak příšera dostala strach a schovala se. Toto se opakovalo několikrát. Během té doby Malá lištička opravila hradby.
Uteklo pár měsíců a Malá lištička zjistila, že příšera se usídlila ve sklepení hradu. Malé lištičce pro tuto chvíli nezbývalo nic jiného, než příšeru nějak tolerovat. Příšera byla klidná a vždy stačilo jí okřiknout a dala pokoj. Mala lištička příšeru pojmenovala jménem Vtěrka. Proč Vtěrka? Protože jí Malá lištička nezvala, nechtěla ji mít u sebe na hradě, ale příšera nedbá slušného vychování a i přes nelibost Malé lištičky zůstává ve sklepení hradu.
Po nějaké době se Vtěrka otrkala a už se Malé lištičky nebála a neměla z ní respekt, tak začala opět vyvádět. Většinou se to děla v noci, kdy Malá lištička chtěla spát a byla vyčerpaná z Vtěrky, když na ní stále mluvila a Vtěrka si dělala co chtěla. Ovládala jak tlukot srdce Malé lištičky, tak i její psychiku. Malá lištička z tohoto boje byla již vyčerpaná, proto sáhla po bylince s názvem Neurolus příšerus. A co se nestalo? Vtěrka po bylince byla ospalá, tak se vždy odebrala do sklepení a usnula, tak jak Malá lištička.
Byly dny, kdy se Vtěrka pokoušela opět ovládat Malou lištičku, kdy Malé lištičce začalo tlouknout srdce jako, kdyby běžela o život. Někdy to Malá lištička sama zvládla ovládnout a nedála tím šanci Vtěrce ovládnout i její mysl a někdy vyhrála Vtěrka, neboť byla při síle a tak jí Malá lištička uspala Neurolus příšerusem.
Malá Lištička žila již pár desítek let ve svém hradě. Občas jí přišel někdo navštívit, občas přišlo nějaké zvířátko a jen se dostalo za hradby začalo útočit na Malou lištičku. V té době byl hrad již velký, ale stěny nebyly až tak vysoké. Postupem času, ale zdi začali růst, jak do výšky, tak do šířky.
Byl prosinec, venku bylo krásně, sněžilo a venku bylo krásné ticho, šel slyšet jen sníh, jak dopadá na velkou bílou peřinu sněhu. Malá lištička v klidu spala ve svém hradě a ve svém teplém pelíšku. Když nad ránem uslyšela strašlivý zvuk. Okamžitě byla vzhůru a na nohách a pokoušela se zjistit odkud jde ten hrozivý zvuk. Zjistila, že ten hrozivý zvuk vychází z venku z hradu a někdo se pokouší proniknout do hradu. Podívala se z okna a uviděla to co v životě ještě neviděla. Byla to obrovská obluda, které měla velké množství chapadel, které byly slizké, měla obrovskou tlamu plnou zkažených zubů a z hrdla se jí dral ven ohavný děs nahánějící zvuk.
Mala lištička začala panikařit. Bála se té ohavné obludy. Co když se ta ohavná obluda dostane do hradu? Jsem jen Mala lištička, jsem zde sama, nemám nikoho, kdo by mě ochránil, sama to nezvládnu. Začala běhat po celém hradě, div jí srdce nevyskočilo z hrudi. Měla vyděšený výraz v očích, nevěděla, co se to děje, proč obluda přišla a pokouší se dobít do jejího hradu, do jejího světa a pocitu bezpečí. Byla zmatená. Nedokázala uvažovat racionálně. Zcela jí ovládl strach. Strach z obludy. Strach z toho, že je to její poslední den na tomto světě. Neustále běhala a panikařila, běhali jí katastrofální scény v hlavě. Až najednou se Malá lištička ztratila. Najednou byla všude tma, ticho, žádná obluda, žádné bijící srdce, žádné bolesti, žádné obavy, žádná panika, žádný děsivý zvuk obludy, žádné zvuky bortící se hradby, prostě vůbec nic.
Po pár hodinách se Malá lištička probrala. Byla vyčerpaná a začali se jí vybavovat obrazy z předchozí noci. Opět jí zachvátila panika. Co když se obluda dostala dovnitř? Co když ještě přijde? Co když příště přijde s celou armádou příšer? Uklidnila se a začala myslet racionálně. Šla nejprve zkontrolovat bránu a hradby. Uviděla, že hradby jsou poničené, ale to se dá za chvíli zpravit. Vypadalo to, že příšera se do hradu nedostala. Poté šla Malá lištička do své obrovské knihovny, kde začala pátrat co to bylo za mýtickou obludu a jak se může proti ní chránit.
Po přečtení pár knih zjistila, že se jedná o velmi vizuálně ošklivou příšeru, která vydává děs nahánějící zvuky, má schopnost vypnout racionální myšlení na dálku a umí vyvolávat paniku a zcela paralyzovat jedince. I přesto, že příšera působí dojmem, že každého chce zabít, tak to se nestane. Takovou moc nemá. Nemůže jedince zabít fyzicky, ale umí na dálku vyvolávat fyzické neduhy. Ale co dokáže a velmi v tom vyniká je, že se umí dostat do hlavy jedinci, který je v její blízkosti. Síla příšery je nepředvídatelná. Někdy bývá ukrutně silná, jako vichřice a někdy je slabá, jako letní větříček. Ale jak se jí zbavit? Nebo se před ní ubránit? V starých knihách toho bylo napsáno celkem dost. Ale jak se Malá lištička dočetla, na každou příšeru působí něco jiného. Když si Malá lištička myslela, že je vše ztraceno, našla opravdu velmi starou knihu, která byla pokryta vrstvou prachu. Tam se dočetla o tom, že na obranu proti dalším nájezdům příšery zabírá bylinka jménem Eliceus. Už už se Malá lištička začala radovat, když pokračovala ve čtení. Po pár přečtených řádcích se radost Malé lištičky vytrácela. Bylinka sice existuje, dokonce jí má k ve svém hradě, ale nikde nebylo napsáno dávkování. Pouze poznámka, že dávkování je relativní. No, alespoň něco existuje, řekla si v duchu pro sebe Malá lištička. Uložila knihy zpět do knihovny a vyrazila na zahradu, kde si natrhala bylinku proti příšeře.
Dny ubíhaly a v hradě byl klid. Už se Malá lištička začala radovat, že bylinku působí a příšera jí už nenavštíví. Ale to se Malá lištička pletla. Příšera začala opět útočit, a to i přes den. Někdy si dala příšera oddych a Malou lištičku nechala třeba dva dny odpočívat, ale poté opět udeřila. Dokonce se stalo, že již pronikla za hradby hradu. V tu chvíli byla Malá lištička úplně ztracena. Nevěděla co dále. Opět hledala odpovědi v knihovně, kde narazila na bylinku jménem Neurolus příšerus, která příšeru uspí, ale bylinka se nesmí užívat pravidelně, neboť má mnoho vedlejších účinků. Má se užívat pouze, kdy je příšera v plné síle. Malá lištička si řekla, že je to skvělá novina, ale bylinku nechce užívat, proto příště zkusí s příšerou promluvit. Zkusí být silná odvážná liška.
Za pár dní se opět na nádvoří přiřítila příšera. Malá lištička první sbírala odvahu a pak nakonec vykoukla k okna a začala na příšeru mluvit. Řekla jí, že je to její hrad, její bezpečný prostor a že zde příšera nemá místo, tak ať odejde. Příšera se na Malou lištičku dívala ze spodu. Malá lištička pro příšeru působila jako velká, neboť Malá lištička byla v okně. A tak příšera dostala strach a schovala se. Toto se opakovalo několikrát. Během té doby Malá lištička opravila hradby.
Uteklo pár měsíců a Malá lištička zjistila, že příšera se usídlila ve sklepení hradu. Malé lištičce pro tuto chvíli nezbývalo nic jiného, než příšeru nějak tolerovat. Příšera byla klidná a vždy stačilo jí okřiknout a dala pokoj. Mala lištička příšeru pojmenovala jménem Vtěrka. Proč Vtěrka? Protože jí Malá lištička nezvala, nechtěla ji mít u sebe na hradě, ale příšera nedbá slušného vychování a i přes nelibost Malé lištičky zůstává ve sklepení hradu.
Po nějaké době se Vtěrka otrkala a už se Malé lištičky nebála a neměla z ní respekt, tak začala opět vyvádět. Většinou se to děla v noci, kdy Malá lištička chtěla spát a byla vyčerpaná z Vtěrky, když na ní stále mluvila a Vtěrka si dělala co chtěla. Ovládala jak tlukot srdce Malé lištičky, tak i její psychiku. Malá lištička z tohoto boje byla již vyčerpaná, proto sáhla po bylince s názvem Neurolus příšerus. A co se nestalo? Vtěrka po bylince byla ospalá, tak se vždy odebrala do sklepení a usnula, tak jak Malá lištička.
Byly dny, kdy se Vtěrka pokoušela opět ovládat Malou lištičku, kdy Malé lištičce začalo tlouknout srdce jako, kdyby běžela o život. Někdy to Malá lištička sama zvládla ovládnout a nedála tím šanci Vtěrce ovládnout i její mysl a někdy vyhrála Vtěrka, neboť byla při síle a tak jí Malá lištička uspala Neurolus příšerusem.
Kritiky
Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek