úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

136 děl | 199 kritik
Jihomoravský kraj
Přihlášen: 09.07.2007 00:17


Ráj na Zemi






Vloženo: 09.07.2007 00:17 | zobrazeno: 18428x | kritik: 0  
Mikulov. Už dávno utichl svěží červnový vítr, který se zvedl od Pálavy a v blízké alejí olší se nehnul ani lísteček. Bylo tiché pozdní odpoledne a sluníčko, zbarvené dozlatova, se líně kutálelo ke krvavému západnímu obzoru. Přes den oslnivě svítící vápencové skály nad městem pomalu dohasínaly.
Čekal jsem na autobus a s pohnutím v duši sledoval tu úchvatnou podvečerní show na nebi, když tu mne vyrušily mutující hlasy čtveřice výrostků, třímajících v rukou lahve s vínem. No nazdar, říkám si, než dojedem do Brna, ti budou pěkně zruchaní!

Nastoupili jsme, autobus se zvolna rozjel a šero se změnilo v houstnoucí tmu. Kluci seděli kousek přede mnou, celou cestu živě debatovali a v jednom kuse si nahýbali z lahví s vínem a dávali si vzájemně ochutnat… Po necelých dvou hodinách nás pohltila otevřená náruč milionů světel nočního Brna. Vystupujeme a já zaslechl útržek hovoru těch mládenců:
„ A všiml sis, jaký to naše víno má ocásek?“
Pohlédl jsem na ně a s údivem zjistil, že přestože celou cestu popíjeli, z jejich lahví vína skoro neubylo. Hmmm, tak mladí a už dokonalí someliéři!

Čínské přísloví říká: „Není to víno, co činí člověka opilým, je to on sám“.
Přijměte moje pozvání. Zvu vás na skleničku dobrého vína a povídání o kraji, kterým se opíjím a místech, která mám rád.


Vesnice v zatáčce do Vídně. Ve své odvěké rivalitě tak pražští Pepíci říkají Brnu. Ale pokud je naše město vesnicí, pak je určitě tou nejhezčí vesnicí na světě. Zavítají-li k nám, Brno na ně dýchne svým neopakovatelným fenoménem zvaným hantec, naše úchvatná osobitá řeč, která spojuje všechny vrstvy obyvatel jihomoravské metropole a činí naše město tolik odlišné od všech ostatních. Pražané nerozumějí hantecu, který je naší mluvou, ale chutná jim moravské uzené i naše odvěká pohostinnost. A víno. Když se řekne jižní Morava, každého prvně napadne slovo víno. A co jsme se utrhli od Slováků a jejich rozpálené Podunajské nížiny, je teď slunná jižní Morava tím nejteplejším místem České republiky. A každé malé dítě ví, že co svět světem stál, střed Moravy slyne legendární slivovicí a vínu že se odjakživa nejlíp daří v kraji pod Pálavou.

Dlouhých 12 let, co jsem pracoval u ČSA na brněnském letišti v Tuřanech, jsem měl denně před očima tuhle nádhernou dominantu Moravy – vznešenou siluetu Pálavských kopců, deroucích se bujně, falicky i vznešeně k modrému k nebi. Kdo by neznal ty krásné kopce, pod kterými byl nalezen poklad pokladů - legendární Věstonická Venuše, coby první a nejstarší doklad osídlení Moravy? Kdo by neznal ty útulné podpálavské vinné sklípky, plné skvělého vína?

Uplynula skoro dvě desetiletí, co jsme se vymanili z ocelových okovů starého režimu, zanechal však nesmazatelné jizvy na lidských osudech a bohužel i na krajině a životním prostředí. Pošetilí komunisté ve své posedlosti megalománií zohyzdili desítky měst obludnými panelovými sídlišti. Znásilnili i panenský kraj pod Pálavou. Obrovská vodní plocha Novomlýnských nádrží je sice Mekkou rybářů, ale ze všeho nejvíc mi připomíná žalostně zaplavená pole po jarním tání… Další černou kaňkou na krajině je i skutečnost, že naše oficiální místa nechala až trestuhodně zchátrat blízký Lednicko-valtický areál. A korunou ostudy lakotných pražských konšelů, dělajících si alibi, je nedávno se zjevnou zlomyslností podstrčený nález labutě, uhynulé na virus ptačí chřipky H5N1. To aby nemuseli zatřást svými měšci?
Až mi mráz přebíhá po zádech…
Ale srdce mojí lásky stejně tluče jinde.

Bohabojní lidé skálopevně věří v existenci posmrtného ráje. Inu, každému, co jeho jest… Nejen já, ale i mnozí další ateisté však máme svůj ráj už na Zemi. Jedna z teofilozofií praví, že všichni lidé na světě chtějí být šťastni. Je to pravda - každý z nás se lopotí svou cestou za něčím, pod čím si představuje štěstí. Pro někoho je štěstím, když najde milovanou bytost, pro někoho je to mít spoustu peněz, jiný zas touží po kariéře... Na světě jsou jistě miliony různých cest, ale některé z nich ke štěstí mohou vést. Někdo hledá štěstí svým upřímným srdcem, druhý nezměrnou pílí a třetímu je jedno, jakým způsobem se ke svému štěstí dostane, třeba i na úkor štěstí druhých...
A jak se zpívá ve známém americkém muzikálu, máš-li kapičku, máš-li kapičku, kapku pokakanýho štěstíčka, najdeš střed světa hned za humny. Mně stačí ke štěstí kousek žvance a skutečnost, že když vyjdu z domu a udělám sotva pár kroků, ocitnu se přímo v samotném ráji. Stačí chodit s očima otevřenýma a mít v sobě onu neutuchající touhu objevovat krásu věcí kolem nás…

Zatímco část Čech se už dvě staletí honosí vzletným názvem Český ráj, moje srdce i duše nalezly ten skutečný ráj na Moravě, přesněji na severozápad od Brna. Tady jsou kořeny moje i mého rodu. A můj moravský ráj? Já jich tu měl a mám víc a jeden můj ráj je krásnější než druhý. Celé hodiny bych dokázal s nadšením mluvit o úchvatné přírodě kolem Brna.

Vydejme se prvně třeba na sever. Jarním táním těhotná řeka Svitava, prodírající se s řevem skalnatým údolím lesů, vod a strání, nás přes Adamov dovede až do chráněné krajinné oblasti Moravského krasu, protkaného víc než tisíci krápníkovými jeskyněmi v čele s nejnavštěvovanější propastí Macocha. Geologové ocení devonské vápence moravského paleozoika, znalci však spíš Býčí skálu, kde už před stotisíci lety sídlili pravěcí lovci medvědů. Archeologové tam objevili nesčetně unikátních nálezů až z doby bronzové. A nedaleké Rudické propadání, kdy vody Jedovnického potoka se postupně propadají až do hloubky 90 metrů a je zde tedy jeden z nejvyšších vodopádů v České republice. V jeskyni se také nalézá Rudická propast, nejhlubší česká suchá propast, a Obří dóm, jedna z největších jeskynních prostor v Česku. Srbský sifon pak tuto jeskyni spojuje s Býčí skálou. Ano, až tam, po neuvěřitelných 13 kilometrech, pod Býčí skálou zase vyvěrá propadnutý potok zpátky na denní světlo. Kdo z vás tam byl?

Chcete se podívat na hrad Pernštejn, kde bylo natočeno tolik nádherných filmových pohádek? Pak nemůžete minout městečko Tišnov, nad kterým se k obloze skromně tyčí zalesněný kopec Květnice, plný vzácné vegetace i fauny. Trochu se zadýcháte, než v reji stříbrných křídel vážek stanete na skalním masívu až na samotném vrcholku. Zaslouženou odměnou vám budiž úchvatný výhled do dalekého okolí. Než vandalové zničili tamní skalní vzácné naleziště polodrahokamů, byla Květnice odvěkou doménou mineralogů z celého světa, kterým teď už zbyly jen oči pro pláč… Ale ze svého dětství si ještě dobře pamatuji tamní obrovské skalní plochy, doslova poseté polodrahokamy, které už dávno vzaly za své ve jménu něčí pochybné komerce.

Ale vraťme se zpátky k Brnu. Ze západu města, ohraničen Boskovickou brázdou, oddělující brněnský masiv od Českomoravské vrchoviny, rozkládá se přírodní park Podkomorské lesy. Zahrnuje rozlehlé lesní komplexy, v jejichž středu protéká řeka Svratka, hluboko zaříznutá do skalnatého údolí a tvořící zde Brněnskou přehradu. Vítejte v kraji, kudy se procházeli Ríša s Helenkou, známí z Mrštíkovy „Pohádky máje“, projděte se hlubokými lesy, plnými volně pobíhající lesní zvěře. Uprostřed Podkomorských lesů je Ríšova studánka, která slouží jako místo pro odpočinek i občerstvení znamenitou chladivou vodou. Pramení zde potok Rakovec, který protéká Kočičím žlebem a poté se vlévá do Brněnské přehrady. Kouzelný je to kraj, jemuž vévodí hrad Veveří nad hladinou brněnského moře, kterou brázdí lodě rekreační dopravy a kam každoročně jezdí statisíce návštěvníků sledovat impozantní ohňostrojná představení IGNIS BRUNENSIS nebo motoristické bitvy na Masarykově okruhu. A přehrada, které Brňáci neřeknou jinak, než prigl, je pro ně nejvýznamnější rekreační oblastí. Však k prasknutí narvané šaliny, směřující do této oblasti v letní sezóně a množství bister, restaurací a hotelů na břehu přehrady, jsou toho živým důkazem.

Až daleko do hloubi žabovřeských luk, do míst dnešního supermarketu BILLA, sahala kdysi voda ze zatopených luk při jarním tání. Tisíce kvákajících žab dalo tehdy vzniknout i názvu této brněnské čtvrti - Žabovřesky. Přítrž povodním zatopeným částem Brna učinilo na konci 30.let minulého století až postavení přehradní hráze na řece Svratce, a to velmi citlivým vsunutím přehrady do zdejší lesnaté a skalnaté krajiny.

Okolní příroda kolem přehrady a svěží čerstvý vzduch, plný ševelení vodní hladiny i ptačího křiku, lákají k cyklistickým výletům a k turistice. Brněnská přehrada je zajímavá ve všech ročních obdobích a stala se oblíbeným dostaveníčkem všech Brňanů. V zimě tisíce z nich využívají zamrzlé vodní hladiny k bruslení a hokeji. Prigl se v zimních měsících mění v nekonečně velké kluziště, kde v precizně vyjetých stopách si přijdou na své i běžkaři. Voda však vábí rekreanty hlavně v létě, kdy přehradních pláží mohou využívat i k opalování a relaxaci. Ke sportovnímu vyžití mohou využít i areál plážových sportů na Sokolském koupališti.

Kdyby tak trávník Sokoláku mohl vyprávět! Pamatuje stovky dobronzova opálených, dravých mladých těl a je prosáklý prvními vyznáními lásek i dívčími steny… A neškodí čas od času připomenout si i galerku někdejších populárních a svérázných brněnských osobností. Vzpomenout si na dobu, plnou pitoreskních postaviček - siláka Franty Kocourka, všestranného šoumena a lidového pěvce Rudyho Kovandu, ozdobu brněnské bohémy básníka Jana Nováka, legendárního pouličního somráka, doktora Špínu a další. Jó, to bejvaly zlatý časy...

Brněnský prigl mne nikdy nepřestane fascinovat a jako správný brněnský borec jsem se chodil koupat na priglu zásadně na Sokolské koupaliště. Právě věhlasný Sokolák je parketou brněnské mládeže a byl jím i v 60.-80.létech minulého století. Dnes je v těch místech známé centrum špičkového beach volejbalu. A tak se přihodilo, že jsem na Sokoláku byl přímo u zrodu legendárního brněnského „Divadla Na Provázku“. Vychrtlého čahouna Bolka Polívku, tehdy ještě plachého Mirka Donutila, či siláka a lamželeza Frantu Kocourka i lidového hloupáčka Rudyho Kovandu s jeho věčně naivním přiblblým úsměvem a rezavým srandovním afroúčesem, ty špicový borce z prken, co znamenají svět, ty jsem znával ještě jako mladý kluky, když chytali první herecký dech při svých show pod širým nebem na Brněnské přehradě.

Mnozí z nich to dotáhli daleko, Bolek s červeným nosem mima se stal valašským králem a má svou one man show a Mirek Donutil to dotáhl až na samotný piedestal - stal se předním hercem pražského Národního divadla. Chlapi se nám rozkutáleli po republice a setkávali se před televizními a filmovými kamerami. Pozornému divákovi jistě neunikla ani Rudyho tvář na stříbrném plátně. Traduje se, že Rudy Kovanda dokonce vyhrál Zlatého slavíka, jenže komanči to neuznali. A vidíte, dva z nich to už dneska mají za sebou - Frantu Kocourka klepla pepka, jak začaly ty šílené pařáky přes 35°C a Rudyho Kovandu, na šrot vožralýho, zajel noční autobus kdesi u Žebětína.
Míval jsem rád toho prosťáčka, který by ani kuřeti neublížil a dlouhé roky jsem s ním stával na České, vždy v 5 ráno v sobotu frontu na rakouský Volkstimme, jediné noviny, kde za komančů byl k mání program vídeňské televize na celý týden. A on tam Rudy i desítky minut mluvil jenom o žrádle, takový to byl gurmán - však taky postavu měl jako koule a nohy tenké, jak hajzlovej pavouk… Když s klukama vod Provázků na Sokoláku píval svá zlatavá hrabalovská piva, postavil si Rudy Kovanda vsedě krigl s pivem na pupek a on mu tam ten půllitr sám stál, jak strašlivě veliký měl břicho…

A jak to ve skutečnosti bylo s Rudym Kovandou a se „Zlatým slavíkem 1975“? Pravda, hlasy dostávali i Spejbl s Hurvínkem a princezny z pohádek, i sám Miroslav Donutil často dává k lepšímu, jak Slavíka málem vyhrál Rudy Kovanda ze skupiny Los Brňos. Není to sice úplný výmysl a něco pravdy na tom je. Ale celá věc se měla trochu jinak: známý štatlovský bard, Franta Kocourek, vymyslel akci, při které měli lidé posílat hlasy Kovandovi. Ten se už v roce 1974 vyšplhal na 34. místo a dostal se tedy na oficiální seznam pro další rok. V roce 1975 mu patřil kód 021, mezi Jirkou Kornem a Josefem Lauferem. Hlasy pro Rudyho chodily z Brna doslova po stovkách, ale podle tehdejších členů redakce Mladého světa, by stačily jen na třinácté místo. Ale i to bylo smazáno, protože Rudy Kovanda neměl přehrávky před komisí. A kdyby se podle vyprávění Miroslava Donutila nepřišel jistý zpěvák zeptat, jak si momentálně vede, mohl si tenkrát Kovanda nějakou tu cenu skutečně přebrat. Jenže „velký Karel“ tehdy na otázku udivených pořadatelů: „My tady máme tisíce hlasů pro nějakýho Kovandu, nevíš, kdo to je?“, odpověděl: „Jo, to je jeden debil z Brna!“ a hlasy se skartovaly. Ale i tak bodří kamarádi předali Rudymu Kovandovi Slavíka alespoň neoficiálně, vydali i desku jeho hitů a uspořádali výstavu jeho fotografií.

Kovandův případ přispěl k utažení pravidel. Jenže v jeho případě šlo o recesi, nikoliv o podvod. A generálka Hvězdné pěchoty ze SUPERSTAR, Anna Gleisnerová, chronicky známá jako Anička Dajdou, je de facto „The Rudy Kovanda revival“, famózní happening, dotažený až do konce.

Zajdete-li si v Brně na Šelepku a chcete si dát něco na zobku, na jídelním lístku tam najdete i smaženou vepřovou kapsu Rudyho Kovandy. A protože krom do senátu Kovandu někdo nominoval i v nedávné anketě o největšího Čecha, lze bez nadsázky říci, že stejně jako kdysi Lenin, i Rudy Kovanda je věčně živý…

Město Brno má z pekla štěstí, že v jeho těsné blízkosti, obklopena lesy, rozkládá se tato kouzelná údolní nádrž. Na březích priglu vyrostly celé generace lidí. Kdo miluje romantickou přírodu, kraj lesů, vod a strání, ptačí křik i bělostná křídla racků, rád se sem vracívá. Brněnský prigl i léto na něm, budiž pochváleny! A právě v těchto horkých letních dnech, kdy se rozčeřená vodní hladina priglu naplnila desítkami plachetnic a větřík v teplém dni tvoří malé vlnky, jakoby se tu zastavil čas. Kam oko dohlédne, všude je jenom voda, modrá obloha a lesy. Vítejte v Brněnském ráji!



Epilog

Beru sklenku do rukou a pozorně prohlížím víno proti světlu. Taková karmínová barva se hned tak nevidí! Medailemi ověnčené červené archivní Cabernet Sauvignon barrique z Krumvíře, Velkopavlovická oblast, ročník 1998 - jedno z nejlepších jihomoravských vín za poslední desetiletí.
Dáte si ještě skleničku?
Přeji vám krásný den z ráje na Zemi, přeji vám krásný den z Brna!
Tož na zdraví!

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek