úvod | literární mosty | soutěž Textík | underground | projekty | evidence výrobků
registrace | přihlášení
Nakladatelství Epika > underground > dilo

Underground

136 děl | 199 kritik
Jihomoravský kraj
Přihlášen: 24.02.2010 06:29


Brněnský pochod smrti 1/5 - Overtura






Vloženo: 24.02.2010 06:29 | zobrazeno: 10749x | kritik: 0  


Toto je dokument o genocidě. O nepromlčitelném zločinu proti lidskosti, jehož strašlivé detaily a míra bestiality jsou i nadále pečlivě utajovány. Byl to děsivý akt msty na brněnských Němcích, obyvatelích našeho města, kteří se stali jeho cílem jen z titulu kolektivní viny. Ne kvůli tomu, že by něco spáchali, ale výhradně proto, co byli zač - měli německou národnost. Přicházím, abych vám otevřel oči, slepým i těm, kterým bylo odepřeno vidět.

Podávám svědectví o brutálních zločinech, které byly déle než 40 let tabuizovány komunistickou mocí a v tajnosti je chce udržet i posametová, rádoby demokratická moc. Téměř dva roky jsem pečlivě sbíral dochované dokumenty i svědectví pamětníků poválečných zvěrstev některých Čechů, kteří se jako samozvaní mstitelé zhlédli v metodách gestapa. Bez poznané pravdy se neposuneme dál než jen k příštím lžím. Ale pokud budeme i nadále utíkat sami před sebou a učiníme-li z Benešových dekretů jen berličku své vlastní špatnosti, pak vězme, že toto otřesné dokumentární svědectví přichází pozdě a že ještě několik příštích generací bude pociťovat následky z neochoty přijmout pravdu.

Paměť každého národa by měla znát i temné stránky svých dějin. V naší historii došlo k politováníhodným událostem, které nám byly a stále jsou cíleně předkládány zcela jinak, než se ve skutečnosti odehrály. Nešlo o odsun, ale o brutální vyhnání lidí z jejich domovů.

„Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou“, prohlásil kdysi říšský ministr propagandy, Dr. Paul Joseph Goebbels. Přestože byl nacistou a válečným zločincem, jeho slavnou větu dodnes ctí miliony logicky myslících lidí. A v jejím duchu dokážou ti nahoře mistrně manipulovat s lidmi, jakoby byli jen ubohými ovcemi. Kolikrát se ptám: „Quo vadis, člověče začátku třetího tisíciletí?“ Kam kráčíme a kam jdeme, neznalí historie, která je klíčem k naší budoucnosti? V naší historii se odehrály politováníhodné události, které bychom měli znát. Musí se o nich psát, aby lidé VĚDĚLI.

Kdo nepozná svou minulost a nevyrovná se s ní, ten je odsouzen prožít ji znovu. Jak je vidět, mnoho lidí se s minulostí dosud nevyrovnalo a alibisticky hovoří o spravedlivém odsunu. Ale de facto to byla etnická čistka, doprovázená zvěrstvy na civilních obyvatelích. A tisíce nevinných obyvatel našeho města - brněnských Němců, za ni zaplatily tou nejcennější mincí, vlastním životem.

Co se týká poválečných obětí, na bezprostřední následky vyhnání prokazatelně zemřelo 18.889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známa. Česko-německá komise historiků došla k počtu 30 - 40 tisíc obětí. Porovnáme-li to s počtem obětí cíleného vyvražďování židovského obyvatelstva a občanů protektorátu (210.000 osob za 6 let okupace), dojdeme k tomu, že „budovatelé jediného ostrůvku demokracie ve střední Evropě“ byli třikrát „výkonnější“ než nacistická mašinérie. V českých školách i ve většině rodin se však o tom i nadále zarytě mlčí. Komunistický režim uvalil na informace přísné embargo a stejně tak strkají hlavy do písku i polistopadové vlády s výjimkou Jiřího Paroubka, který dokázal ocenit činnost německých antifašistů. Poválečné etnické čistky, plné zvířecí bestiality i tisíců nevinných obětí, byly z právního hlediska nepřípustné. Ale vězte, že mezi právníky Evropské unie to vře! Pojďte se mnou otevřít ten papiňák, dřív než bouchne a způsobí nedozírné škody.

Žijeme v Evropě mezi dvěma velmocemi, Německem a Ruskem. Ale už dlouho předtím s námi sousedili germánští Frankové, Bavorsko, Sasko, Braniborsko, Rakousko, či Prusko, kteří byli naším osudem od nepaměti, de facto už od 7.století. A tak lze bez uzardění konstatovat, že co svět světem stál, velká část obyvatelů Brna měla zcela logicky německé kořeny. Vždyť Němec byl i opat Augustiniánského kláštera - Gregor Johann Mendel, zakladatel světové genetiky. Z Čech, Moravy a Slezska pocházela i celá plejáda dalších významných Němců, jejichž jména si celý svět dodnes skloňuje ve všech pádech - autokonstruktér Ferdinand Porsche, vynálezce lodního šroubu Josef Ressel, psychoanalytik Sigmund Freud, hudební skladatelé Franz Schubert a Gustav Mahler, zakladatel přírodní léčby Vinzenz Priessnitz, fyzik Ernst Mach, chemik Franz von Soxhlet, konstruktér turbíny Viktor Kaplan a řada dalších…

Je to už přes 800 let, co přemyslovští panovníci začali povolávat do zemí Koruny české německé osadníky. A dobře věděli, proč - houževnatí Němci byli po celá staletí proslulí svým nezměrným pracovním úsilím, dokonalou znalostí řemesel i vytříbenou schopností organizovat hospodářský život. Němci tu pak žili v Brně po celá staletí a spoluvytvářeli kolorit města. A ještě při vzniku republiky v r.1918 měla moravská metropole zřetelnou většinu německého obyvatelstva. Není tedy divu, že němčina je dodnes zakonzervována v brněnském městském slangu - hantecu, kterému rozumějí jen zasvěcení.

Některé děti prostě chodily do českých škol a jiné do německých, ale venku mezi nimi panoval národnostní smír. Společné hrátky pokračovaly až do té doby, než někteří kluci začali nosit na šedých košilích malé stříbrné háknkrajcy a k černým kráťasům bílé podkolenky. Pak byl konec a po vzniku protektorátu se i dospělí Češi a Němci stáhli do svých vlastních ulit. Dnes tomu sociologové říkají tvorba paralelních společností. A konec války přinesl oběma brněnským národním komunitám diametrálně rozličný úděl. Rodiny Němců, které žily v Brně po celé generace, byly vyhláškou národního výboru pro Velké Brno vyzvány k neprodlenému opuštění svých domovů a za použití nehumánních příkazů, extrémního násilí a brutality, hnány jako dobytek na 54 km vzdálené hranice s Rakouskem.


Jaro 1945 přišlo do Brna nad očekávání brzy a bylo velice krásné. V příměstských zahradách se probouzel život a zeleň přírody kralovala ve všech tóninách i v zelených plicích Brna, v nejstarším českém městském parku Lužánky. Fronta se rychle blížila. Těm Němcům, kteří si zadali s Hitlerem, hořela koudel u zadku a koukali zmizet, než bude zle a zavčasu opustili město. Všichni Brňané, ať už byli české či německé národnosti, prožili začátkem dubna krásné Velikonoce. Nikdo však nemohl tušit, že pro většinu brněnských Němců, kteří tu zůstali, to byly poslední Velikonoce v jejich vlasti. Ještě před koncem války žilo v Brně přes 58.000 Němců, včetně dosazených z Říše. Během ústupu německých vojsk asi 60% z nich odešlo buď dobrovolně, nebo na základě tzv. Neronova rozkazu, vydaného Hitlerem, přikazujícím odchod Němců před postupujícími sovětskými vojsky. Poslední zvláštní vlak s Němci, kteří utíkali před frontou, odjel z Brna 18.dubna.

Když bylo naše město 26.dubna 1945 osvobozeno, v Brně zůstalo asi 25.000 Němců a lze říci, že ti, co zůstali, měli čisté svědomí. Říkali si: „Náš rod tu žije dlouhé generace, tady jsem se narodil, nikomu jsem nic neudělal, tak co by se mi mohlo stát?“ Postoj, kterého už krátce nato hořce litovali, protože netušili, že přišel konec německé části Brna. Většina z nich si myslela, že Češi a Němci spolu po válce zase budou žít stejně jako před ní, bylo tomu tak přece po celá staletí. Mnoho jich bylo spojeno manželstvím a v národnostně smíšených rodinách se mluvilo česky i německy. Také většina ostatních Brňanů dokonale ovládala oba jazyky, vždyť už brněnští tovaryši odjakživa vandrovali na zkušenou do nedaleké Vídně. Jazyková bariéra Brňáky prakticky vůbec neoddělovala. Mluvená brněnština - proslulý hantec, odjakživa byla a dodnes zůstala směsicí obou jazyků. A protože Češi a Němci žili v Brně svorně vedle sebe po celá staletí, i brněnská kultura byla dvojjazyčná.

Ale s koncem války byl najednou konec i s kamarádšoftem. Co říšskoněmecká okupantská moc a Gestapo udělaly Čechům, to bylo najednou dáváno za vinu i brněnským Němcům. Systematické Benešovo štvaní se postaralo o to, aby se veškerá nenávist obrátila proti Němcům, kteří tu zůstali. A ti se ocitli prakticky bez ochrany, vystaveni bezuzdné pomstě. V souladu s Benešovými slovy o kolektivní vině, byli ještě před přijetím presidentových dekretů odsouzeni k potupě bez ohledu na to, že se ničím neprovinili. Stačilo být Němcem.

Jejich smutným koncem byl předvečer svátku Božího těla, 30. května 1945, kdy byli ze svého rodného města vyhnáni všichni Němci, kteří v Brně ještě zůstali - 20.000 žen, dětí, invalidů a starců. Tento Brněnský pochod smrti byl takzvaným "divokým odsunem". Řádný odsun byl schválen až Postupimskou konferencí vítězných mocností v srpnu 1945. To, co se odehrálo na Boží tělo a v následujících dnech v Brně, v Pohořelicích a na cestě k rakouské hranici, bylo později, obzvláště v době konfliktu na Balkáně, označeno jako zločin proti lidskosti, etnická čistka, genocida.

„Tento národ přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám jako velká lidská nestvůra... problém v republice musíme definitivně vylikvidovat!“

Tato slova nepocházejí z úst Adolfa Hitlera a nejsou o Židech, jak by se podle všech insignií zdálo. Vyslovil je československý prezident Edvard Beneš a hovořil o 30 procentech občanů Československé republiky - o českých Němcích. Svou výzvou spustil peklo, které v českých dějinách nemá obdoby a navždy pošpinilo českou historii.

Uvědomil si Beneš, k jak strašlivému pogromu dal signál? Za prioritní cíl české poválečné politiky považoval degermanizaci. Kdyby nebyl český lid samozvanou hlavou státu systematicky štván proti Němcům, bylo možné se excesům vyhnout. Projevy Beneše však nebyly očekávaným apelem moudrého státníka k odsouzení viníků, ale otevřenou výzvou ke kolektivní likvidaci všech Němců.

Ortel nad Němci byl vyřčen. Stavidla násilí se otevřela a způsob provádění děsivé msty byl dán zcela do rukou a fantazie zvrácených Čechů. Libí se ti byt Němce? Běž a vezmi si ho! Bude se bránit? Zabij ho! Jdi, vyber si německou ženu a znásilni ji! Ještě včera jsi chodil udávat, ale dnes budeš vlastenec, jen je třeba zabít svědky! Vše dovoleno jest! Mnozí se Benešovy výzvy chopili a opojeni pocitem absolutní moci nad osudy jiných, začali realizovat sny svých nejnižších pudů. Excesy proti Němcům dosáhly přímo drastických rozměrů. Na denním pořádku byly kolektivní bicí scény, provázené krutým týráním a sadistickým mučením. Po násilných záborech domů a rabování usedlostí, docházelo i ke znásilněním a vraždám. Přímo na ulicích se konaly hony na lidi, řada osob byla bita, zraněna, utlučena, oběšena, upálena zaživa, anebo zastřelena. I čeští svědkové hovoří o tzv. lidských pochodních. Docházelo k věšení Němců na pouličních lampách hlavou dolů a zapalování benzinu pod nimi, k bičování jejich zad a sypání soli do ran. K exekucím docházelo též v místech internace Němců a ušetřeni nebyli ani nemocní, ranění a invalidé. Nejrůznější zločinci, včetně kolaborantů z doby války, četníků, Svobodových vojáků a dalších, nadšeně mordovali, protože jim samozvaný prezident Beneš zaručil beztrestnost.

Po Benešově výzvě brněnští dělníci ze Zbrojovky rychle zapomněli, s jakým elánem až do poslední chvíle za nadstandardní mzdu vyráběli zbraně pro Wehrmacht. A při legendárním Brněnském pochodu smrti sálali dlouho potlačovanou nenávistí nejen k nacistům, kteří se ostatně pochodu vůbec nezúčastnili, ale zejména k německým dětem, ženám a starým lidem. V Brně vzniklo několik koncentračních táborů, kam nahnali Němce, obtížené jen tím, co unesli v rukou. A tam své spoluobčany, bili jak nezralé žito, mučili je, ženy a děvčata znásilňovali. Samozvaní bachaři projevovali tak neuvěřitelnou brutalitu, že na obranu týraných Němců často zasahovali nejen čeští, ale i ruští vojáci. Přeživší Němci vzpomínají, že Rusové se chovali ke zdecimovaným německým ženám, starcům a dětem mnohem slušněji, než čeští civilisté (jejich soucit se bohužel nevztahoval na dvanáctileté holčičky, které vítězní Sověti houfně znásilňovali). Samozvaným českým mstitelům a loupežníkům se podařilo docílit toho, že děs a hrůza nechtěného obyvatelstva byly ve svých důsledcích strašlivou genocidou - vyhnáním z rodné země.

Bylo ještě před Postupimí i před Benešovými dekrety. Ale Lidové soudy a samozvaní vykonavatelé spravedlnosti se pilně snažili a ve všech městech a obcích probíhaly ničím neposvěcené popravy Němců. Byly páchány i jiné brutality a zvěrstva - mučení, upálení zaživa, zabití elektrickým proudem, vícenásobná znásilňování žen. Docházelo k brutálnímu mlácení německých obyvatel tyčemi, k vypichovaní očí, vyražení zlatých zubů, pálení na nahých tělech, uražení přirození holi. Němci byli v ulicích biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do řeky. Ozbrojenci nově vzniklých Rudých gard bezohledně týrali a vraždili zatčené občany německé národnosti i v internačních táborech. Ty byly zřizovány během “divokých odsunů” a německé obyvatelstvo tam bylo vystaveno krutému ponižujícímu zacházení. Mnohé tábory se staly dodavateli žen pro orgie sovětských vojsk. Lidé umírali i nedostatečnou výživou, úrazy, epidemiemi a násilím. Ve všech případech však prokazatelně šlo o organizované násilí a nikoli jen o ojedinělé excesy jedinců vůči německému obyvatelstvu, jak se snaží toto období zlehčovat někteří svérázní historikové.

Absolutními pány situace se stali gardisté. Jejich jednotky vpadly do ulic a začaly je vyčisťovat. Němci byli okrádáni přímo na ulicích, gardisté prováděli neomezené domovní prohlídky, loupili, znásilňovali, stříleli. Paradoxně se dopouštěli až takových přehmatů, že mnohdy mučili a věznili i německé antifašisty, kteří se sotva vrátili z koncentračních táborů. Není tedy divu, že masovým jevem květnových a červnových dnů byly mezi Němci sebevraždy a jejich počet se zvyšoval s narůstajícím pocitem ohrožení. K sebevraždám, mnohdy celých rodin, vedlo i brutální a mnohonásobné znásilňování německých dívek a žen, a to bez ohledu na jejich věk, zdravotní stav a přítomnost dalších osob, včetně dětí. Rychlokvašení vlastenci lovili ženy a dodávali je vojákům Rudé armády pro ukojení jejich nízkým choutek.

Všichni dnes známe četné pomníky rudoarmějců, obložené věnci a budiž čest těm, kteří položili životy za naši svobodu. Ale položme si otázku: nebyli pod pláštíkem našich osvoboditelů ve skutečnosti Stalinovi pohunci, dobyvatelé území, anebo dokonce zvrhlí barbaři? Kdo dneska ví, jaké bylo složení sovětských vojsk na konci války? Evropští Rusové byli už většinou vystřílení a Rudou armádu tvořili hlavně Asiaté - Mongolové, Tataři a další východní národy. Jednotky 2.ukrajinského frontu maršála Malinovského, osvoboditele Brna, byly z velké části složeny z kriminálnické pakáže a vězňů z gulagů. A právě tyto oddíly trestanců byly při bratislavsko-brněnské operaci nasazeny v místech nejtěžších bojů jako předvoj gardových jednotek. Víc než o gloriolu vítězství tedy bojovali spíš o své přežití a o vlastní životy. A všichni říkali jediné: „Daváj časý! Daváj pízdu!“

Samozřejmě existovali i slušní vojáci Rudé armády, kteří bojovali z touhy osvobodit okupovaná území od nacismu, ale jejich existence nikterak neomlouvá zrůdnosti, které tato armáda napáchala. Na všechny rudoarmějce je však dnes pohlíženo unisono - jako na hrdiny. A nikde nenajdete ani zmínku o jejich rabování, loupení, zvěrstvech, sadistickém vraždění našich civilistů, o znásilňování našich žen nemluvě. Nechci sahat do svědomí našich matek, ale pokud se v ruské okupační zóně v Německu po válce narodily dva miliony dětí, vzešlých ze znásilnění bezohlednými vojáky Rudé armády, pak vězte, že u nás byla situace podobná. Rudá armáda se totiž na osvobozených územích vůbec nechovala jako osvoboditelka, ale jako panovačný okupant, který neznal slitování. Každý ruský voják dostal od Stalina příkaz znásilňovat německé ženy kdekoliv a jakýmkoliv způsobem (pozn. autora: originál tohoto zdrcujícího rozkazu je uložen v politickém archívu Zahraničního úřadu v Bonnu - Utajené dokumenty - Co bylo Němcům zamlčeno, str.354).

Overtura končí, kostky jsou vrženy a my se po zahřívacím kole ocitneme na Brněnském pochodu smrti, kdy silnice z Brna do Vídně byla vydlážděna stovkami obětí. Divoký odsun 20.000 brněnských občanů německé národnosti patří k jedné z nejtragičtějších kapitol v dějinách města Brna. Přestože válka skončila, české ruce i svědomí se zbarvily doruda krví nevinných…


Copyright©2010 Anquetil. All rights reserved.


Alba s fotodokumentací:

http://anquetil.rajce.idnes.cz/Brnensky_pochod_smrti_-_dokumenty/

http://anquetil.rajce.idnes.cz/Brnensky_pochod_smrti_-_masove_hroby_a_pamatniky/

Kritiky



Copyright © 2002 - 2017 EPIKA / Vytvořil Jan Medek